Konvergence No. 1

Martin Ledvinka 9.5.2010

 

 

První letošní koncert sdružení Konvergence v tradičním prostředí bývalého kostela sv. Vavřince 19. dubna představil kromě zde již zavedených autorů Tōru Takemitsu a Tristana Muraila také dvě premiéry. Jana Kmiťová se uvedla virtuózní skladbou pro zobcovou flétnu a klavír Flauto Memory a Jan Rybář krátkou meditací pro housle a celestu Ranní rozbřesky. Kromě toho zazněla dále díla Ivana Buffy a Františka Lukáše v podání členů souboru Konvergence a hostujících Quasars Ensemble.

Jana Kmiťová

První skladba a hned premiéra. Diana Buffa a Júlia Gálová předvedly Flauto Memory (2009) Jany Kmiťové (nar. 1976). Virtuózně pojatá skladba pro klavír a zobcovou flétnu by se snad dala označit za variace jednoho výrazného motivu exponovaného v samém úvodu, který se třikrát či čtyřikrát rozpracuje, vždy do jiného zvukového tvaru. Dílo začíná výraznou, dynamickou částí s rychlými atonálními běhy flétny, ve které byla cítit z interpretek značná nejistota. V druhé klidnější části, kde skladatelka mnohem více pracuje s dozvukem, barvou a tichem, již bylo podání jistější. Závěrečný, opět poměrně rychlý díl zajímavě využívá zvukových možností altové zobcové flétny, která v závěru svým dyšným tónem připomínala spíše zvuk fujary. Bohužel byl umělecký zážitek často rušen nesouhrou obou interpretek i poměrně se opakujícími technickými chybami flétnistky.

 

alší číslo na programu bylo oproti předchozímu provedeno s maximální precizností. Ondřej Štochl předvedl krásnou skladbu Tristana Muraila (nar. 1947) s poněkud komplikovaným názvem C‘est un jardin secret, ma sœur, ma fiancée, une fontaine close, une source scellée... (1976) pro sólovou violu. V této krátké, ani ne pětiminutové skladbě lze snadno „pozorovat“ vývoj hudebních nápadů vycházejících z jediného flažoletového tónu, který je nám představen v začátku skladby a poté postupně rozpohybován a obalován dalšími a dalšími ozdobami.

 

Ivan Buffa

Quasars Ensemble poté předvedl skladbu pro zobcovou flétnu, flétnu, housle a violoncello slovenského skladatele Ivana Buffy (nar. 1979) nazvanou Melódia pre Romana Bergera (2008). Pod autorovým vedením se před námi začala rozvíjet fantazijní, až rapsodická kompozice neustále se proměňujících zvukových barev. Nevím z jakého důvodu, ale tato skladba mě na koncertě vůbec neoslovila. Možná proto, že byla v dramaturgii koncertu umístěna mezi dvě vynikající a brilantně předvedená díla, která na mě zapůsobila mnohem silněji.

Poslední skladbou před přestávkou byla totiž kompozice Voice (1971) pro sólovou flétnu a hlas Tōru Takemitsu (1930-1996). Působení tohoto díla závisí z velké části na hereckých schopnostech interpreta, který kromě místy značně náročné hry na nástroj musí také podat velmi dramatický herecký výkon (zřejmá inspirace tradičním japonským divadlem No). V podání Zuzany Bandúrové bylo celé provedení dokonalé. Skladba je založena na výrazných změnách nálad, na dramatických gestech flétny prokládaných šepotem, mluvou i výkřiky v několika jazycích včetně japonštiny a francouzštiny. Veškeré dramatické zlomy i virtuózní gesta ve flétnovém partu zahrála interpretka skvěle, a připravila tak posluchačům nevšední zážitek.

Po přestávce následující skladba pro klavír a hoboj - Obrysy v mlze (2007) Františka Lukáše (nar. 1977) nás uvedla do tklivé nálady jemných zvukových barev, které nás provázely celou druhou polovinou koncertu. Nad pomalou, ale pravidelnou rytmickou pulsací v klavíru zde defilují jednotlivé tóny, útržky melodií i delší melodické fráze a uvádějí nás do světa melancholických obrazů jako podzimní krajina v mlze.

 

Jan Rybář

Druhou premiérou večera byla krátká skladba Jana Rybáře (nar. 1981) – Ranní rozbřesky (2009). Jedná se o velmi něžnou, barvitou meditaci pro housle a celestu, jejíhož provedení se ujal sám autor a houslistka Hana Hložková, které je také dílo věnováno. Stejně jako v úvodním kusu večera i při této premiéře byly slyšet jisté rozpaky. Tentokrát však nebyli na vině interpreti, ale ne zcela ideální celesta, která v nejvyšších polohách téměř nezněla, s čímž se Jan Rybář snažil v úvodu díla vypořádat. Nejprve nás z „tmavé noci“ probudí zpěvné cvrlikání ptáků, jejichž jasné a čilé švitoření posléze housle přepracují do tklivých melodických frází, kterým odpovídají zvonivé akordy či jednotlivé tóny celesty. Jednotlivé věty houslí mají spíše charakter improvisovaných variací úvodního motivku připomínajícího ptačí zpěv. Neustále slyšitelná příbuznost s tímto motivkem se táhne celou skladbou a drží její celek pohromadě.

Závěrečným kusem byla další skladba Tristana Muraila nazvaná La Barque Mystique (1993) v podání Quasars Ensemble. Dílo inspirované sérií pastelů francouzského malíře Odilona Redona opět využívá charakteristické prvky Murailovy hudební řeči. K dosažení žádaných zvukových barev využívá často mikrointervalové souzvuky, komplikované rytmické struktury apod., ovšem zařazení takto poslechově náročné skladby nebylo vhodné na konci tak bohatého programu, jaký byl prezentován na tomto koncertu.

Jako celek byl však koncert dobře dramaturgicky vystavěn. První polovina jasně směřovala k dramatickému vyvrcholení skladbou Voice Toru Takemitsu, druhou naopak pojila díla zaměřená na křehkou zvukovou barvu. Kromě skladby Ivana Buffy a drobných zaváhání interpretek prvního čísla mě nic v průběhu večera nezklamalo. Právě naopak mne velmi příjemně překvapilo podání skladby Voice a také křehká krása nové kompozice Jana Rybáře.

 

foto: Jan Fila (1) a archiv