Proč psát pro hloupého čtenáře?
Michael Alexa 27.4.2010
Pavel Ctibor, Silentbloky. Dybbuk, Praha 2009. 128 stran.
Kniha Silentbloky je dílem člověka, který se podle poznámky na záložce pokouší o proměnu vlastní citlivosti „vyvoláváním lucidních stavů, psychedelickými experimenty či pokusy s vlastním tělem.“ Pavel Ctibor je však víc než narkomanem nebo bláznem geniálním člověkem. Vyzná se například v medicíně, filozofii, elektrotechnice, biologii, psychologii a samozřejmě ve fyzice (což převládá, neboť je povoláním fyzik se zaměřením na fyziku pevných látek) a hudbě (nedílnou součástí knihy je totiž i CD Bilancsloky s autorovými skladbami), píše česky, anglicky, latinsky, francouzsky a německy. Vyzná se však Pavel Ctibor, jenž na první pohled působí trochu jako Chuck Norris mezi českými spisovateli, i v poezii, v jejíž kategorii teoreticky mohl letos obdržet Magnesii Literu?
Silentbloky jsou podle ediční poznámky výběrem z autorových zápisků z let 1995-1996. Nutno uznat, že výsledkem této práce (podle tiráže editora Martina Vlčka) je fragmentární celek, který je především velmi čtivý. Bezmála 130 stran uteče jako voda a po jejich přečtení můžeme konečně odpovědět na otázku položenou v úvodu. Kladně. Pavel Ctibor působí velice sečtěle: cituje Henriho Michauxe, zná texty Věry Linhartové, Ladislava Klímy a mnoha dalších českých i zahraničních spisovatelů. Přestože má jít o příležitostné zápisky, které (rovněž podle ediční poznámky) „vznikaly bez úmyslu být takto společně otištěny“, je čtenář stržen mezi docela pevné mantinely; všimne si, že fragmenty stojí na solidním, pevném základu; autor po něčem jde, něco ho přitahuje. Pavel Ctibor jednoznačně umí vtáhnout, zaujmout, přestože nejde o oddechové „každodenní“ čtení. Nelze tedy tvrdit, že by neuměl vyprávět.
Tato sečtělost a jakási řemeslná zručnost vytváří kontrast mezi Silentbloky a ostatní básnickou produkcí ještě výraznější (nabízí se srovnání s Violou Fischerovou a s Inkou Machulkovou, které byly rovněž na Literu za poezii nominovány), především náročností textu, a proto se na první místo mezi odpověďmi na otázku, proč byly Silentbloky nominovány, vtírá nepochybně: originalita textu. Jak už jsem uvedl, zápisky v Silentblocích se dotýkají mnoha témat lidského vědění. Čtenáři je například doporučeno cvičení, kdy si člověk vkládá do zubů keramickou destičku, zkracuje ocelový drátek a v podpaždí třímá nafukovací balónky tak, aby začaly co nejdříve páchnout. Dále třeba pojednává o slůvku „snovač“, jak si překládá anglický výraz „dreamer“, a vtipně končí poukázáním na pavoučí snování. Je to zápisek jako vystřižený z rubriky Ejhle slovo! v Tvaru. Jindy pozoruje UFO, jindy si natírá varlata vším možným. A jiný zápisek, který by možná Petr Hruška považoval za odstavec, pojednává (žasneme, že se v Ctiborovi ozývá romantika) o hodině intenzivního vnímání při procházce u Žďáru nad Sázavou. V tomto ovzduší nepřekvapí využití mnoha odborných termínů, od „Diracova modelu“, přes „nábhí čakry“, „lokační hypochondrie“ až po „etalon diference“. Snad málokdo při čtení nesáhne po slovníku cizích slov; rozhodně ale Pavla Ctibora nepodezírám, že by při psaní hledal v tezauru. S těmito specialitkami autor operuje s lehkostí, absurdní hravostí, s ironií.
Při čtení je na místě ptát se: chtěl Pavel Ctibor svými zápisky šokovat? Jde skutečně o zápisky postavené na reálném základu, nebo o smyšlenky od prvního do posledního písmene? Je to tedy kniha, která má poskytnout primárně vědecké, nebo estetické uspokojení? Jde o poezii? Jak vůbec Silentbloky číst? Jak Bilancsloky poslouchat?
Vodítkem pro tyto otázky je avizovaná touha po změně vnímání a proměně vlastní citlivosti. Tato touha se vine celou knihou a je velmi dobře rozeznatelná. Jmenujme třeba již zmíněné natírání varlat, pokus s hořčíkem, nebo třeba „sledování“ zvuku očima. Bohužel ne všech textů se tato touha či změna bezprostředně týká: někde je jaksi matná a působí při čtení poněkud rozpačitě. Domnívám se, že právě tato poněkud neútlá podoba souboru fragmentárních zápisků by se snadno mohla stát příčinou jednoduchého a ledabyle lichého označení Ctiborových textů za grafomansky užvaněné a nabubřelé. Např. text Koule mokrého písku (k narozeninám té štíří potvůrky Björk) by klidně mohl být vypuštěn.
Kniha Silentbloky je zcela ojedinělým, nevídaným počinem v soudobé české literatuře. Vedle kvalit estetických přináší i nový hlas do debaty o smyslu literatury, poezie i o poslání autora.