Missa Neratovensis Luboše Sluky
Jan Fila 25.4.2010
Na Třetí neděli velikonoční 18. dubna 2010 se během ranní latinské mše svaté celebrované Mons. Jiřím Skoblíkem uskutečnila premiéra nové mše Luboše Sluky nazvané Missa Neratovensis. Autor ji věnoval orlickohorskému Neratovu, místu, kde se obnovuje vysídlená pohraniční obec se známým poutním místem.
.jpg) Luboš Sluka (v pozadí Jiří Teml) |
Premiérovanou mešní kompozici provedli Pražští katedrální sólisté (Marie Matějková – soprán, Pavla Kšicová – alt, Ondřej Šmíd – tenor, Jakub Hrubý – bas), Pražský katedrální sbor (sbormistr Josef Kšica) a varhaník a pedagog Pražské konzervatoře a HAMU Josef Popelka. Ansámbl řídil dómský varhaník Josef Kšica.
Luboš Sluka (nar. 1928) situoval hlavní tónorod Missy Neratovensis do F dur. Hudební jazyk je snad až příliš tradiční, přesto je skladba zajímavá neotřelým užitím kontrapunktu. Hlavním posláním díla není koncertní užití, ale liturgický provoz, i když to přináší vzhledem k doporučením II. vatikánského koncilu značné problémy – zpěvu ordinaria se má účastnit lid. Též důležité je poslání kompozice – měla by být přístupná i amatérským tělesům českých kůrů.
Kyrie po krátké varhanní introdukci exponuje unisono klasický materiál silně fixovaný na hlavní tónorod. Následuje polyfonní zpracování s využitím alterovaných septakordů (důležité je pak užití septakordu mollové subdominanty). Je škoda, že celou plochu prvního Kyrie eleison zakončuje spoj dominanta – tónika. To je ostatně fakt, jež mi v následujících minutách vadil velmi často, zvláště proto, že tento „klasický“ spoj dílo sráží ještě více do tradice a eklektismu. Christe eleison mne zaujalo sekvenčním zpracováním prostého motivu. Závěrečné Kyrie pak obohacuje původní tematický materiál o nové kontrapunktické tvary.
 Katedrála Svatého Víta, Václava a Vojtěcha |
Po gregoriánském initiu začíná Gloria v Des dur. Po úvodu ženského sboru v terciích přichází polyfonní zpracování materiálu. V práci s textem je patrná sylabická deklamace, melismatického materiálu v jednotlivých hlasech je málo. Problematické je také nadužívání paralelních tercií v ženských hlasech sestupným směrem. Celkově tato část přináší překvapivě málo kontrastní materiál. Na text Qui tollis začíná výrazný formální předěl. Sólové ženské hlasy opět přednášejí sestupné malé tercie. Zde se projevovaly intonační obtíže zvláště v sólovém altu (Pavla Kšicová). Závěr Gloria znovu exponuje úvodní materiál věty.
Též Credo je uvedeno gregoriánskou intonací. Harmonicky přináší nejchromatičtější materiál. Patrné je užití frygického septakordu, terciových příbuzností, nónových průtahů ve vnitřních hlasech a náznaků bitonality vztažené k základní tónině F dur. To ovšem s sebou nese vybočení ze stylu celé kompozice, což ho činí problematickým. I zde je patrná přílišná deklamace. Rozšíření harmonického materiálu přináší též vyšší obtížnost jednotlivých partů a bohužel během premiéry způsobovalo až příliš časté intonační nepřesnosti zvláště v ženských (i sólových) hlasech. Vzhledem k povaze užitého materiálu bych očekával výrazně expresivnější Crucifixus. Et resurrexit pak nepůsobí kontrastně, i když dochází ke změně tónorodu (posun z d moll do F dur). Další pokračování pak přináší překvapivé tóninové skoky, jež ale v některých případech působí násilně. Vzhledem k celkové povaze mše, kdy je často užíváno kontrapunktického materiálu, mne překvapilo, že se v Credu nenachází fuga. Závěrečné Amen užívá frygického sekundakordu (e-ges-b-des) nad tónickou prodlevou f a je tak zřejmě nejdisonantnějším harmonickým útvarem celého ordinária. Proč zrovna tento model je užit v závěru, je poněkud nepochopitelné.
 obrázek neratovského kostela z pozvánky |
Sanctus v As dur sólově exponuje materiál v sólových ženských hlasech. Opětovným užitím sestupných tercií chtěl autor zřejmě stmelit tematický materiál, bohužel ale působí zprvu únavně. Kontrastně pak funguje první užití dueta mužských hlasů. Sbor nastupuje ve vyšším tempu s Pleni sunt coeli. V jinak durovém tónorodu zní zvláštně časté užití zmenšeně malého septakordu ve funkci antitoniky a užívání zvětšeného kvintakordu. Formálně zcela jasně byl odlišen Benedictus, i když v C dur zpracovává podobný materiál, jako předchozí část připojená attacca. Návrat slavnostního Hosana byl zdaleka nejpůsobivějším z celé mešní kompozice.
Agnus Dei se vrací do hlavní tóniny F dur. Vnitřní hlasy obsahují na můj vkus až příliš mnoho „sladkých“ sestupných chromatických tónů. Závěrečná část využívá náznaky tematických citací celé kompozice. První dvě opakování textu Agnus Dei užívají tentýž materiál, až závěr je rozšířen do působivého polyfonního přediva. Je proto škoda, že Dona nobis pacem, které je kodou celé kompozice, je nadměrným opakováním textu a kadencováním harmonie do tóniky příliš dlouhé.
I přes mou, v některých místech příkrou, kritiku je dobře, že takovéto kompozice určené pro liturgický provoz vznikají. Zprostředkovávají tak věřícím alespoň něco ze současného hudebního dění. Je přesto škoda, že Luboš Sluka zvolil tuto místy až příliš tradicionalistickou cestu. Pokud autor dobře připraví tónový materiál, není dnes problém provádět i relativně složité mnohozvuky a invenčně tak posouvat tradici mešních kompozic dál. V tomto ohledu je česká scéna duchovní hudby mimořádně zanedbaná extrémním ultrakonzervatismem. Bohužel tento stav pak až příliš často vede k vytěsňování varhanní hudby z liturgie pokusy o její nahrazení mimořádně eklektickým sacra-popem (inspiruje se zdaleka nejpokleslejšími vzory populární scény, které se již dávno v mainstreamu vyžily) a podobnými šílenostmi, jako byl hudební doprovod liturgie u příležitosti svátku Svatého Václava v loňském roce ve Staré Boleslavi za přítomnosti Svatého Otce Benedikta XVI..
V závěru bohoslužby mě potěšilo užití mého velmi oblíbeného gregoriánského nápěvu Regina coeli a náročná invenční improvizace Josefa Kšici zpracovávající tento nevšední velikonoční gregoriánský zpěv.
Foto: Jan Fila (2)