Nebylo to zas tak strašný, ale nebylo to super
Martin Veselka 23.4.2010
Martin Poch: Běhařovská lhářka. Concordia, Praha 2009, 112 stran.
Sbírka Běhařovská lhářka je prvotinou Martina Pocha (nar. 1984). Jedná se o zhruba stostránkovou knížku, jejíž obsah je rozdělen do tří oddílů (Slaný, Dobrodružství Poseidonu, Asymetrie). Uzavírá ji filozoficko-esteticky laděný doslov Šimona Svěráka Horror vacui, který – soudě podle množství jemu určených dedikací – je jedním z autorových přátel.
Pochova poezie hned při prvním kontaktu zaujme bohatstvím lexika i obraznosti, jakož i zřetelnou nekonzistentností jednotlivých textů, která je dána jejich montážovitým charakterem. Autor – a je to za verši znát – přes občasné výlevy spontánnosti přistupuje k tvorbě intelektuálně, nezřídka však bohužel nedokáže eliminovat riziko takovéhoto přístupu – spadání v intelektuálskost. Mísí jazyk různého stylového ražení, využívá slov archaických, cizích, odborných i jinak exkluzivních, jakož i neologismů, své texty prokládá intertextovými a asi i pseudointertextovými odkazy, zaujmou zvláště poměrně četné citace (respektive prostě pasáže) v jazycích jako francouzština, němčina, angličtina či např. polština. V souvislosti s oním míšením stylů lze poukázat na obzvlášť výrazné texty, zakotvené v současném mluveném jazyce mladších generací a nevyhýbající se tak módním slovům ani vulgarismům. (Nadpis této recenze je ostatně názvem jedné z básní sbírky.) Cením si jich jakožto pokusů zmocnit se jednoho z obtížných úkolů současné poezie – totiž vyrovnání se právě s takovýmto jazykem; jako celek ovšem tyto texty vyznívají rozpačitě. V rovině lexikální pak za poukaz stojí také záměrné jazykové deformace, hra s formou i významem (lidové etymologizování, obměny citátů a frazémů), což přesahuje i do roviny ortografické, kde nezvyklý pravopis některých slov uvrhá čtenářovo vnímání do nejistotného rozhodování se mezi intencí a tiskovou chybou.
K pozornosti svádí i rovina formálněkompoziční, mimo již zmíněné tři části je většina básní rozdělena do mnoha číslovaných strof, v jedné z nich dokonce dochází ke hře uskutečněné zmatením tohoto číslování (tj. po oddíle oo následuje VII, oddíl III předchází II, objeví se i oddíl ?). S touto rovinou souvisí i vřazování četných dedikací či časového upřesnění vzniku, čímž se posouváme k jednomu ústředních rysů Pochovy poezie, který bych označil jako „zastřenou konkrétnost“. Konkrétní osoby v dedikacích, z anonymity však nevystupující zcela (autor užívá buď jejich jméno, příjmení nebo přezdívku), konkrétní místa (zejména autorův rodný Ostrov a jeho okolí: Krušné a Doupovské hory, Ohře, Velichov, Přísečnice; dále i Praha) i jiné konkrétně uchopitelné reálie a scény, z nichž mnohé se opakují a variují, jsou vždy jen součástí tříště, již je velmi obtížné pojmout jakožto celek. Zdá se tedy, že tato zastřená konkrétnost není konkrétní čtenáři, nýbrž spíše poukazuje k nějaké konkrétnosti za textem, k jeho založení na konkrétních zkušenostech, tvůrčím principem demontovaných a rozesetých po celé sbírce. Demontován a rozeset, ano, je tak člověk, prostor, jazyk, erotika a všechna další témata. To vše dává vzniknout slovesnosti těžké a spletité, na mnoha místech čtenářsky nestravitelné a metajazykem – tedy kriticky – postižitelné ještě o něco tíž. Působivěji se tak – z těchto důvodů – autor projevuje v těch kratších, uchopitelnějších básních (např. V koutě klečí krásný, Slaný – pramen – boží hrob, některé z cyklu Hotel), v delších pak řidčeji, a to například tehdy, když text naznačuje jakýsi příběh (Doupovské hory, Ohře) nebo je-li možno jej číst jako souvislejší hru jazyka a obraznosti (Vodouch obývá demiurgovu vodováhu).
Co tedy lze číst v Pochových básních? Horror vacui? Snad, ovšem s podezřením, zda náhodou tento horror vacui není nikoli podstatou, ale důsledkem autorových básnických experimentů, jinými slovy, jestli to celé náhodou není víc či míň manýra, stavějící na fascinaci hláskovou instrumentací slovních spojení nebo třeba umné hře s významy a aluzemi, manýra, za níž se skrývá – jistě nechtěné – prázdno. Příznačné je potom také to, že jak ono prázdno, tak již řečená konkrétnost jsou pojednávány i v doslovu sbírky, ale jinak. Čím je však způsobeno toto mé jiné rozumění? Snad právě tím, že mi konkrétní kontext chybí, že mi chybí pozadí textů a na jeho místo nastupuje prázdno. Ne však jako prázdno tematizované, nýbrž jako prázdno smyslu. Běhařovská lhářka je mi tak sbírkou, která svou – a říkám znovu: těžko definovatelnou – ambivalencí budí očekávání v nejvlastnějším významu tohoto slova. Totiž očekávání, že její autor publikováním dalších veršů ukáže nebo aspoň určitěji naznačí, kam směřuje či nesměřuje, a tím potvrdí či vyvrátí soudy a domněnky zde vznesené.