Básně Martina Pocha

 21.4.2010

 

 

Obchvat asymetrie varlat
Lucině

I

Luna usnula spiknutí – zaržály žárovky
a pily více než kdy
   když sídlišti zalehly boltce
           sily piliny

II

Nic nebránilo už orákulu cirkulárky
v úplňku sečíst letokruhy
           bylo jich pět

III

Avšak všem ještě byly svleky po sklípkanovi
šperky zasuté dojmy pod bederními rouškami
vdov po myslivci
   který sbíral shozy, ani stopy
po myslivci s koncesí na hydroplán, který
           prorostlý rzí, okolo pískovišť
venčily cudné laně, co hnízdily v kočárkárně
   kde marně větřily krmelec

IV

On to byl totiž naivní idiot
sláma mu čouhala z kalhot

V

Ale ty jeho parohy – skvost!
   že by mohly jít vzorem
v čele průvodu křovím s kolouchy v mlází

           ó, nízkosti kostí!

VI

Ach, jak je to kruté, Arture
vidět na molech přístaviště
otevřenou náruč sanatoria!

když v sobě větříš zvěřinu
když se ti zapaluje lejtko do ruda
   které už celuje ocelovými obklady
milosrdná sestra, zelená jako pevnina

VII

Stříbrná podkova na bradavce
pro štěstí… střelce… té Habešance
   na řetězu připoutané ke kýlu lodi
           jež uvízla v Suezu

kde se jí rozestoupily bočnice – Rudé moře
ač její profil mířil za ním

VIII

To tenkrát jsi se přisál až ke kráteru Adenu
dny jste se k sobě spřáhli
jí chutnaly cigarety, moře
a sůl přesýpacích hodin…

           … přestává retrospektiva

myslím, že ti – ji rozumím!

tu srdeční asymetrii i interpunkci
            po amputaci končetiny…

IX

Při zádušní mši čápi odění v tušení vran
snesli parohy na komín vodárny
právě odhalený bastardem
   jenž do pískoviště uprostřed arény
zasadil korintský sloup
   hlavici s akanty
           a kudlankou nábožnou

X

Z koberců potících se jako korzety Kypridy potí
            jehlice vyšívající krajky ze spermií
   které, když dovířily, jsou s to uštknout
prach pod nohama zmijí

což je velice hříšné, není-liž pravda
budiž lež životem
           žlázy s vnitřní sekrecí
   ve které zrají perleťoví plži
kteří neznají než fakt políbení
           napříč chlopní
dvě Úhlavy vůči víku stoky
   co dáví na dně oceánu splín

dnes se prý krade i do sběrných surovin

XI

Svítá stín – ofina sčesaná do očí
Oféliina
            moc
mě uhranula         (Eileithyia)

 

           (Běhařovská lhářka)

 

 

 

Snídaně
kaymanovi

Ohlodané páteře obnažují hlad
řasy vrávorají přes vrásčitá těla
otrávené zvěře, jež ještě v křeči hryzá
do svědomí zkostnatělých vrahů

Vzpírá se popisu stopa urobora
vichřice totiž vstoupila do kláštera
a poslední hvězda zívá v hnízdě
jehož čelist svírá červa tak, že nezpívá

Na sinalé tváře v loužích sedl prach
umrzl dokonce smrad oněch zdechlin
neboť nikdo s nimi nesoucítí
pouze se blíží volské oko
už brzy se bude jíst

 

 

 

Prý
Divušce

I

Do roztrání těla hnít
chtěla se zapouzdřit
vměstnat do duše snící lišky
která hoří na závěji
a plodová voda jara
odpověděla jí ponětím

II

Za sebou mizejí splavy
hrotité pupeny se derou
peří šediví na krách
leží jako na jehlách
a ty ji useberou

III

Naposledy sněží v tomto roce
jen na koleně nevěstinném
stružka krve vyšívá
krajkovaný závoj studí
rty se pouze rdí

IV

Na prahu s mnoha mosty
přimrzl rybář k pobřeží
v ruce svírá bílý prapor
město se asi vzdá

 

 

 

Monolit

Chropot arytmie
zvětralého povrchu
rudným nervovím
vsávají reflektory
vykotlaných zubů
které přilínají
hladce k reliéfu
a v dásních
plicní sklípky
vypouštějí duši
sevřené čelisti
neprozradí čí

 

           (z rukopisných sbírek)

 

–––––––––

Martin Poch (nar. 1984 v Praze) vydal básnickou sbírku Běhařovská lhářka (Concordia, Praha 2009). Studuje estetiku a komparatistiku na FF UK v Praze.

 

foto archiv