Krása dneška 6. 4.

Martin Ledvinka 19.4.2010

 

 

Na programu závěrečného koncertu cyklu Krása dneška Pražské komorní filharmonie se objevila dvě velká díla atonální hudby první poloviny minulého století – Čtrnáct způsobů, jak popsat déšť Hannse Eislera a melodram Arnolda Schönberga Pierrot lunaire. K souboru Prague Modern se připojila hostující pěvkyně Jacqueline Janssen, která v roli Pierota předvedla nevídaný výkon.

První zazněla hudba Hannse Eislera (1898 - 1962), kterou složil k němému experimentálnímu filmu Jorise Ivense s názvem Regen (Déšť) z roku 1929. Jedná se o téměř patnáctiminutovou filmovou báseň, dá-li se to tak nazvat, ke které Eisler v roce 1941 napsal novou hudbu (původní hudbu na žádost Ivense napsal v roce 1932 Lou Lichtveld). Tuto dodekafonní skladbu pak Eisler nazval Čtrnáct způsobů, jak popsat déšť; variace pro flétnu, klarinet, housle, violu, violoncello a klavír (op. 70) a dílo věnoval svému učiteli Arnoldu Schöbergovi k jeho sedmdesátým narozeninám. Zároveň do prvních tónů základní dvanáctitónové řady, ze které je skladba komponována, ukryl šifru Schönbergova jména (A-D-eS-C-H-B-G). Spojitost s odkazem svého učitele vyjádřil Eisler také v obsazení, které je shodné s Schönbergovým slavným monodramem Pierrot lunaire, jehož provedení následovalo v druhé části koncertu.

Jak už je na koncertech Pražské komorní filharmonie zvykem, interpretace čtrnácti Eislerových variací byla téměř bezchybná. Pouze mě zklamala nepřítomnost vizuální složky. Tuto skladbu znám poměrně dobře, ale vždy jsem ji poslouchal jako část multimediálního díla, ve kterém se hudba a obraz „ovlivňují“, a vzájemně na sebe reagují. Proto jsem na koncertě občas obraz postrádal, neboť Eislerova hudba, ačkoli komponována dodekafonní technikou, je velmi impresionistická, někdy až popisná a velmi pracuje se vztahem obraz-zvuk. Některé střihové změny proto v hudebním proudu ztrácely při koncertním provedení opodstatnění a působily drsně a nemotorně. Na druhou stranu bez daného obrazu měl posluchač více prostoru pro vlastní představivost, a tak snad skladba zaujala i diváky, kteří s filmovým zážitkem neměli zkušenosti.

Arnold Schönberg

Druhým číslem večera byl slavný melodram Arnolda Schönberga (1874-1951) Pierrot lunaire, op. 21 pro zpěvní hlas, klavír, flétnu (a pikolu), klarinet (a basklarinet), housle (a violu) a violoncello. Schönberg toto dílo zkomponoval v roce 1912, tedy ve svém atonálním období, kdy již definitivně opustil tonální hudební řeč, ale ještě nepracoval striktně dodekafonní technikou. Za textový základ posloužila skladateli sbírka belgického symbolistického básníka Alberta Girauda (1860-1929) Pierrot lunaire: Rondels bergamasques (1884) v německém překladu Otto Ericha Hartlebena. Každá ze tří částí Schönbergova opusu 21 se skládá ze sedmi básní a tvoří poměrně uzavřené celky.

Autor zde používá jednak pro něj typické práce kontrapunktické, jednak zpěvního stylu nazvaného Sprechgesang. Při tomto stylu zpěvu jsou sice zpívány tónové výšky, ale nejsou rozeznívány jako při zpěvu, místo toho mohou být zkracovány, akcentovány apod., tak jak vyžaduje intonace textu podobně jako v mluvené řeči. To dává umělci velkou volnost pro interpretaci.

V celé básnické sbírce hraje hlavní symbolickou roli téma měsíce (což je nabíledni), ovšem Giraud klade důraz také na pojmenovávání barev a jejich symbolický význam.
Bohužel v podání souboru Prague Modern byla jevištní stránka představení potlačena na minimum. Pořadatelé se sice pokusili nějakým způsobem reflektovat dění na scéně (a především v textu básní) vizuálními prostředky, ale světelná režie se dle mého názoru zcela rozcházela s dramaturgií a vývojem dramatu předváděného na jevišti, přičemž působila improvizovaným, až rušivým dojmem.

Představení, s holandskou pěvkyní Jacqueline Janssen v titulní roli (Pierota předvádí zpravidla soprán, ačkoli Schönberg v partituře hlasový obor neuvádí), bylo ztvárněno poloscénicky, což spočívalo v jednoduchém bílém nalíčení Jacqueline Janssen à la pierot a ve výše zmíněném, záhadném nasvětlení scény. Ovšem gestikulace a především mimická práce představitelky titulní role byla strhující. Navíc propracovanou intonací hlasu dokonale dokreslovala jednotlivé nálady textu i hudby.

Každá z částí cyklu je obsahovou strukturou budována směrem k vyvrcholení v jeho sedmé a poslední básni. Janssen ve svém vystoupení tuto gradaci přesně odhadla. Při vzpomínce na její podání závěrečného verše první části: „Du nächtig todeskranker Mond.“ mi ještě stále běhá mráz po zádech. Také „doprovodný“ ansambl hrál jistě, nerušil a ještě podporoval skvělý výkon hlavní hvězdy koncertu.

V úvodu večera nás zcela nepřipravený a opět improvizovaný překlad průvodních slov dirigenta Michela Swierczewského a až příliš familiární a „amatérský“ přístup organizátorů upozornil, že jsme stále v českém rybníčku. Přesto následoval umělecký zážitek, který patřil k nejlepším, jež jsem za poslední dobu (a možná za celý život) zažil. Těšme se tedy na další výsledky práce umělců souboru Prague Modern – podle mého názoru v současnosti nejlepšího interpreta soudobé hudby u nás.