Utrpení Panny orleánské. Komorní orchestr Berg, 31. 3. a 1. 4. 2010

Vojtěch Esterle 15.4.2010

 

 

V době těsně předvelikonoční, na přelomu března a dubna, zažilo pražské kino Lucerna významnou filmově-hudební událost. Orchestr Berg, vedený výraznou dirigentskou osobností Petera Vrábela, připravil ve spolupráci s Febiofestem teprve druhé světové uvedení nové hudby litevského skladatele Broniuse Kutavičiuse (nar. 1932) z roku 2009 k již klasickému němému filmu dánského režiséra Carla Theodora Dreyera (1889 − 1968) Utrpení Panny orleánské (La Passion de Jeane d´Arc, 1928).

originální plakát z roku 1928

Tento snímek je mistrovsky natočeným strhujícím psychologickým dramatem, jež je líčeno za pomoci extrémně jednoduchých a tím také přímočarých prostředků. Divákovi vůbec nevadí, že se téměř v polovině trvání filmu stále dívá jen do jediné – navíc často staticky zabírané – tváře představitelky hlavní role Renée Marie Falconetti, na níž se odehrává skoro všechen děj filmu – nerovný boj absolutní pokory a čistoty s politickou lží a snahou znehodnotit či zneužít hrdinčinu víru. Ve filmu se odehrává předem rozhodnutý soudní proces, vypointovaný do absurdity, kladení nesmyslných otázek za účelem podsunout souzené usvědčující slova. To je podpořeno skvělým využitím umění němého filmu (ač v této době již existoval film zvukový), kde jsou vestřižené titulky s dialogy použity jen u nejdůležitějších replik, zatímco ostatní slova, obrazem zachycená, zůstávají němá. Film je výborně vystavěn i po rytmické stránce, rytmus střihů výrazně koresponduje s dramatičností děje.

Ač byl Dreyer původem Dán, působení ve Francii mu dalo ke zpracování národního francouzského námětu velkou inspiraci, snímek tak vyznívá autenticky francouzsky. Samozřejmě nelze od filmu čekat jakoukoli historickou věrnost (ač je v jeho úvodu naznačována) – to ve dvacátých letech nepřipadalo v úvahu, zde byla na místě idealizace a moderní interpretace, důraz na naturalistické detailní zachycení psychologie trpící hrdinky. A právě tím je film přesvědčivý a uchvacující.

Bronius Kutavačius

Působivý je též příběh filmu po jeho natočení, kde figuruje několik zničených verzí, nepochopený záměr při snaze o rekonstrukci a slavné objevení původní verze v roce 1981. Od té doby se tento materiál stal výzvou pro mnohé hudební skladatele a hudebníky, aby se ho pokusili svojí hudbou ozvučit. Zatím posledním z nich se vloni stal Bronius Kutavičius, přední litevský skladatel, jenž z iniciativy projektu Vilnius – Evropské hlavní město kultury 2009 složil k filmu vlastní orchestrální hudbu, která byla v listopadu živě premiérována.

Kutavičiusova hudba, řazená často k proudu minimalismu, je typická svou úctou a častými odkazy k minulosti nejen v hudební řeči, ale především v tématech, která svou hudbou zpracovává. Pohybuje se často na hranici historie a mýtu, fascinují ho zapomenuté pohanské i jiné duchovní tradice. V této linii můžeme vnímat též zpracování Panny orleánské, kde ovšem navíc přichází v úvahu i odkaz k době vzniku filmu, k rané filmové hudbě, spojené s hudebním expresionismem.

Autor zde použil smyčcový orchestr doplněný o bicí (s výrazným partem orchestrálních zvonů), varhany (traktované pouze jednohlase v citacích chorálních melodií) a zvukovou stopu. Hudba není přísně vázána k obrazu, synchronizace je spíše volná. Probíhají zde vlastně relativně uzavřená hudební čísla, která volně kontrapunktují psychologický vývoj filmu. Jednotlivé části jsou stavěny většinou gradačně na základě ostinátních figur a motivů, často na sebe vrství mnoho pásem, která se slévají a zase oddělují. Zároveň zůstává v hudbě dostatek ticha pro vnímání samotného filmu, nesnaží se tedy jeho formu „pokrýt“ hudbou, a tím posouvá jeho časové vnímání a rozčlenění do jiné roviny. Přesto je hudba silně vázána na „svůj“ film, zpracovává a vystihuje jeho vývoj, zesiluje napětí, které vyvolává děj na plátně. Sama o sobě by postrádala zásadní rozměr, ač je hudebně svébytně a smysluplně vystavěna.

 

 

Kromě bohatě chromatického atonálně polyfonního úvodu, který odkazuje k expresionismu 20. let (v souladu s obrazem, kde se po úvodních titulcích ocitáme v „současnosti“ nad otevřenou starou knihou se záznamy ze středověkého soudního procesu), je exponován především materiál diatonický odkazující do dávné minulosti, ale organizovaný zcela soudobě. Nejvýraznějším souzvukem celého večera byl diatonický cluster, jímž některé gradace vrcholily a jiné naopak začínaly. Opozici k němu pak tvořil jednohlas chorální melodie exponovaný na tiché registry varhan, který členil sled hudebních dílů do větších celků. S postupem času pak dostávala stále větší význam nahraná stopa, z níž znělo kromě gregoriánského zpěvu také vyzvánění zvonů či další orchestrální vrstva. Toto spojení živého smyčcového ansámblu s nahrávkou symfonického orchestru a sborem (šlo o „citaci“ finálního sboru z Kutavičiusovy symfonie Epitaf uplynulému věku), působilo poněkud schizofrenně a (přes dobré ozvučení) nepřesvědčivě, když se najednou ve zvukovém poli objevily dva orchestry, přičemž ten menší hrál hlavní roli, zatímco ten větší (z reproduktorů) jen podbarvoval – ovšem zeslabenými fortissimovými partiemi!

V hudbě mi nakonec přece jen trochu chyběla také práce s výraznou rytmickou stavbou filmu, která byla nezávislostí hudební složky poněkud potlačena. Drobná inspirace rytmem filmu by tu jistě přispěla k větší propojenosti celkového vyznění.

Orchestr Berg pod vedením dirigenta Petera Vrábela podal (jak jsme od něj ostatně zvyklí) precizní výkon, plný zvukově barevné představivosti a vynikajícího rytmického nadhledu. Varhanní part musel být v sále kina Lucerna pochopitelně svěřen elektronickému nástroji, který nikdy nemůže simulovat prostorový účinek zvuku „živých“ varhan, ale to lze považovat za přijatelný kompromis. Místy méně zdařilá byla synchronizace zvukové stopy s jinak dobře sehraným smyčcovým tělesem („přetékání“ nového tracku na konci vstupu tracku předchozího).

 

 

Kino paláce Lucerna bylo zcela vyprodáno a zaplněný prostor vytvořil orchestru velmi vhodné akustické podmínky, jaké by jinde asi stěží mohl hledat. Autor hudby Bronius Kutavičius, osobně přítomný na tomto druhém světovém provedení, mohl být spokojen a právem si užít zasloužené ovace. Orchestr Berg a festival Febiofest si od nás zaslouží velikou pochvalu a dík za tento zdařilý projekt.

 

Foto: Febiofest 2010 a archiv