Krása dneška 23. 3. 2010

Ondřej Štochl 13.4.2010

 

 

Dne 23. března se ve Švandově divadle konal další koncert cyklu Krása dneška. Příjemná atmosféra, připravení interpreti, pestrý program… Přišel jsem plný pozitivního očekávání. A to je vždy nebezpečné. Předem budiž však řečeno, že všichni účastníci večera (i početné publikum) se svých rolí zhostili tak říkajíc „bez ztráty kytičky“. Poctivý přístup organizátorů tohoto cyklu je samozřejmostí.

Autor úvodní skladby, Oliver Knussen (nar. 1952), byl zastoupen Třemi malými fantaziemi op. 6a (1970/83). Je to autorova raná skladba stylově těžící z odkazu II. vídeňské školy. Tyto vlivy u Knussena přinášejí především velmi čistý projev v oblasti tónových výšek. Intervaly jako by byly opravdu oproštěny od vzájemných komparací, jelikož i ty nejtvrdší disonance zde znějí příjemně a přirozeně. Bohužel, kompozice i přes snahu o webernovskou stručnost a výstižnost doplácí na prolnutí s neoklasickou a velmi předvídatelnou strukturou. Jak už jsem ale naznačil, jde o ranou tvorbu, byl bych tedy zvědavý na další Knussenovy opusy.

 

Giacinto Scelsi

Stylovou čistotou je výrazný i hudební svět Giacinta Scelsiho (1905 - 1988). Zazněla jeho dvouvětá skladba Ko-Lho (1966) pro flétnu a klarinet, mezi jejíž věty bylo vloženo Duo (1965) pro housle a violoncello. Jejich uvedením jsem byl potěšen, protože slyšet dnes Scelsiho je docela vzácné − jako by opadla módní vlna, kterou jeho hudba zaznamenala v 90. letech. Hudební prostředky jsou zde omezeny na minimum − unisono (v tomto případě dvou) nástrojů, které je obohacováno intonačními oscilacemi obou hráčů. Dlouhé tóny tvoří melodii, jež využívá glissanda, čtvrttóny i hybné úseky. Intonační oscilace pouhých dvou nástrojů (rozejdou se nanejvýš o kvartu) dokáže v Scelsiho podání učinit z jednohlasu zajímavý a poutavý sonický hudební svět. Je cítit, že zde není nic samozřejmé či odněkud a priori přejaté a je obdivuhodné, kolik se může v takto prostém projevu skrývat překvapení. Obě skladby jsou působivé a přes svůj zdánlivý klid vnitřně velmi dynamické. Problém nastal pouze v jejich zařazení bezprostředně za (mezi) sebe. Myslím, že Scelsi dobře věděl, kolik času je potřeba, a kdy je lepší skončit.

Koncert pokračoval Dechovým kvintetem (1928) Schönbergova žáka, španělského skladatele Roberta Gerharda (1896-1970). Jedná se o skladbu, o které se těžko píše, obzvlášť, když byla tak pečlivě nastudována a precizně provedena. Proč? V podstatě lze navázat na vše, co mi překáželo u Knussena. Pravidelná metrika, polyfonní sazba, komplementární rytmy, to vše na sebe strhává pozornost a zastírá estetické kvality pramenící z jednotlivých atomů – tónů, akordů, drobných melodických útvarů. Odkaz II. vídeňské školy je jistě možné pojmout různě, co je ale jisté, je fakt, že vede k odhalení potenciálu těch nejmenších hudebních informací. Podle toho je s nimi třeba zacházet.  Brát je jako materiál k náplni tradiční struktury bylo v minulosti běžné, leč podle mého názoru dost nešťastné. Je v tom protimluv, díky kterému ani jedno nefunguje tak, jak má. Asi i proto byly v Gerhardově kvintetu všechny výrazové rozdíly i hudební nápady tak utopené (pokud ovšem bylo co utápět). Skladba byla sice čistě napsaná, ale také zoufale dlouhá a nudná. K jejím interpretům jsem cítil obdiv i lítost zároveň.

 

František Chaloupka

Na konci programu se pražskému publiku představil mladý brněnský skladatel František Chaloupka (nar. 1981) se skladbou Mount (never) rests (2010). Ta v repertoáru koncertu korespondovala spíše se Scelsim, i když jen částečně. Ani Chaloupka se nezříká „rozbitého“ unisona, které vzniká úmyslnou nesouhrou, jazyk je však barevně mnohem bohatší, což umocňuje proměnlivá kinetická složka nezříkající se principu náhody. Co je ale nejvíce podstatné: nápady zaznívají přímo, bez obalu. V Chaloupkově hudbě vše chápu jako dílo okamžiku, svého času, a tak mne nenapadají obvyklé otázky o proporcích (ano, byly možná trochu přetažené). Hudba pak ve svém projevu zůstává syrová (pozor, v tomto případě to neznamená nezralá!). Připadá mi, že tak Chaloupka přirozeně komunikuje. Otevřeně, přímo, nerafinovaně, a proto mu takový projev sedí. Co mi však přišlo nepatřičné, byla její, v programu vysvětlená, obsahová rovina. Můj pohled může být jen subjektivní, ale lidský strach z konce světa na straně jedné a sebeironie à la Woody Allen na té druhé, to je na Chaloupkovu hravou přímočarost přeci jen trochu velké téma. A je to škoda, protože bez takového kontextu by, podle mého názoru, byla jeho skladba schopna svébytnější a zdravější existence.

Závěrem bych rád vyzdvihl komunikační schopnosti Davida Danela, který celý večer uváděl. Ukázal, že není třeba publikum jen bavit a jeho pozornost lze udržet i poctivějším, nepodbízivým způsobem. Doufám, že v tom bude pokračovat.