Básně Ladislava Puršla
11.4.2010
Přívoz
Lidé na zastávce mlčí.
Paní ukusuje z nehtu půlměsíc.
Jiná zakrývá obličej dlaní.
Na nákupní tašku
nákup zevnitř přitiskne tvář
a dívá se na tvá kolena.
Pomalá loď převáží
postavy nazpět do moří.
Nebo to není loď.
Je to jen vlnění.
Kolem kůlny
I.
Psí boudu vymetá vítr, sláma,
kdysi nastlaná, se točí po dvoře.
Térový okap. Jeho utržená ruka
ukazuje neznámým směrem.
O život v rohu zápasí muškát
za rezavými dveřmi garáže.
Naděje je světlo, chodec
po zářících prádelních šňůrách.
II.
Tři kočky ve slunci, jedna mešuge,
okusují stonky cibule, čínský plot.
Muž s hlavou opřenou do nebe
sleduje hvězdy, hrst ptačích stop.
V průhledu za panelovým domem
slunce cezené sítí králičích oken.
Stín vychází ven, v domě se svítí.
Kůže na plaňkách žebříku mokne.
III.
Otec si zouvá pracovní boty,
jedna padá na zem, oválným tunelem
vtahuje noc, nadechne ji do sebe
a vydechne malá zvířata za zeď zahrady.
Neviditelná struna oddělila tkáň,
prověšená kapka se téměř dotýká země.
IV.
Řetízek matných stop
vede od topůrka v kůlně
do domu k otcově ruce;
třímá lžíci nad talířem vývaru.
Před obrazovkou televize
se den osudově blíží do bodu,
v němž bude syknutím lahve odstartován
další závod o naplněnou míru.
–––
Nemůže spát, vstane,
zavře dveře do koupelny,
otevře okno, lehne si,
ruce složené na peřině.
Po chvíli vstane, zavře okno,
otevře dveře do pokoje.
Smích leze po stěně
jako mokrá skvrna.
Otvírá okna a dveře
a vždy za nimi objeví
nějaký jiný prostor,
jak během spánku
pokojem někdo otáčel
čelem k ubývající noci.
–––––––––
Ladislav Puršl (nar. 1976 v Roudnici nad Labem) pracuje v depozitáři Národní galerie, jako redaktor a editor pro různé instituce a nakladatelství. Básně publikoval v Revolver Revue, A2, Hostu, Welesu, Protimluvu, Listech, Souvislostech aj. Vyšly mu sbírky Paměť vody (Malvern, Praha 2004) a Mločí mapa (Host, Brno 2008). Zabývá se grafikou. Žije v Praze a na Levém Hradci. Přítomné básně pocházejí z chystané knížky Záznam, která vyjde v letošním roce v Edici Revolver Revue.
