Dialogy zvuku a pohybu

Jan Fila 9.4.2010

Konvergence v Duncan Centre 17. a 18. března 2010

 

Ve středu 17. března 2010 se v branickém Duncan Centre uskutečnila premiéra ojedinělého projektu. Došlo ke šťastnému spojení osobité hudby autorů sdružení Konvergence s tanečníky z řad pedagogů, absolventů a studentů této soukromé taneční konzervatoře. Necítím se povolaný ke kritice tance, a proto se v tomto textu zaměřuji spíše na hudbu. Navštívil jsem jedinou plánovanou reprízu 18. března.
 
Večer zahájily Cesty pro klavír (2007, o této skladbě čtěte též zde) v provedení autora Jana Rybáře (nar. 1981). Konceptuální kompozice umožňuje několik způsobů provedení determinovaných zvolenými „cestami“. Každý model má svou výlučnou charakteristiku povětšinou i strukturálně odlišnou. Spojuje je ale propojování kvartových a sekundových struktur, též se mi zdá, že autor staví dvanáctitónová zvuková pole. Interpreta vedou z každého modelu šipky ven k několika dalším modelům. Výběr proto není zcela libovolný. V rámci struktury existují též dva okruhy – tzv. kruh tichý a kruh hlasitý, které mají přesně daný směr pohybu mezi modely. Jestli ale dnes autor některý z těchto kruhů využil, říci nemohu.  Skladba měla v jeho podání velice pevnou formu. Konceptualita formy by se zřejmě výrazněji projevila ve chvíli, kdy by za klavírem seděl jiný interpret.
Choreografie a jejího provedení se ujala absolventka Duncan Centre Dagmar Chaloupková.

Elektroakustickou kompozici Noční zvuky (2006) Marie Sommerové (nar. 1981) choreograficky nastudovaly Dora Hoštová (nar. 1980) a Lenka Bartůňková. Sedmiminutová kompozice zpracovává reálné zvuky (praskání nábytku, šustění peřin, dech usínajících apod.) a pomocí různých pluginů je deformuje a transformuje do nových kvalit.

Eva Hutyrová přednesla kompozici Františka Lukáše (nar. 1977) Kam vede srdce (2005). Ta mne zaujala (má kritika této skladby na A tempo revue zde) svou poetičností a propracovanou strukturou. V úvodní (invokační) části je patrná preference kvart. Střední díl obsahuje ostře rytmizované clustery. V závěru pak autor cituje Mojžíšovu píseň z Velikonoční vigilie Chci zpívat Hospodinu, neboť je velmi vznešený v nápěvu Bohuslava Korejse.
Na skladbu Františka Lukáše tančila svou choreografii Zuzana Sýkorová

Ondřej Štochl / Jan Beneš: Kaligramy

Kaligramy pro flétnu, violoncello a klavír (2008) Ondřeje Štochla (nar. 1975) si vyžádaly delší preparaci klavíru gumou. Čtyřvětá kompozice, která zazněla v podání skvěle připraveného tria Zuzana Bandúrová (flétna), Helena Velická (violoncello) a Eva Hutyrová (klavír), využívá mimořádného množství nestandardních technik hry na jednotlivé nástroje. I přes některé zvukově poměrně drsné struktury má skladba celkově velice poetické vyznění. Všechny miniatury mají osobitou formu, v níž autor zpracovává vždy jen jeden tematický materiál. V první části jsou to slapy a glissanda ve flétně doprovázené akordy a tremoly klavíru a flažolety ve violoncellu, klavír má přitom díky své preparaci zvukově blízko k vibrafonu. V druhé části pak jsou výrazná glissanda ve violoncellu a hra do strun klavíru, flétna dění komentuje multifoniky. Třetí část (působí jako intermezzo) kombinuje principy předchozích vět, závěrečná pak přináší nejtěkavější materiál uvedený ostrými secco akordy. Působivá byla alikvotní glissanda po přirozených flažoletech violoncella, na která zcela nenásilně navázala glissanda do strun klavíru. Kompozice mne velmi oslovila.
Vzhledem k tomu, že jsem byl upoután zajímavou choreografií Jana Beneše (nar. 1974) v podání Ondřeje Krejčího, Davida Rysky a Erika Šurůčka, nejsem schopen podrobnější reflexe této kompozice. V baletní složce hrála významnou roli vařená vejce. V závěru dojde k jejich rozbití (po představení jsem se pak dozvěděl, že na premiéře vařená nebyla a úklid pódia si tak vyžádal více než deset minut). Celkově choreografie posunula Štochlovu kompozici do značně absurdní roviny, nejsem si ovšem úplně jistý, že to byl autorův záměr. Tato taneční kreace byla zdaleka nejvýraznější z celého večera.

Značně problematicky na mne zapůsobilo propojení dvou choreografií využívající skladby Pavola Rinowského (nar. 1975) Simulacrum pro flétnu, violu a klavír a Fratres pro housle a klavír (1977, tato verze pak 1980) Arvo Pärta (nar. 1935), kterých se ujaly Petra Hauerová a Veronika Rinowski. Nesourodnost obou autorůhudby je zřejmá, Pavol Rinowski obvykle pracuje se značně těkavým materiálem využívajícím intervalový výběr s ostře řezanou rytmickou fakturou a témbrovými prvky, naopak Arvo Pärt touto kompozicí inklinuje k mystickému minimalismu a maximálnímu zjednodušení.
Provedení dvoukompozice jsme vyslechli v podání Zuzany Bandúrové, Ondřeje Štochla (viola), Evy Hutyrové a Matěje Vlka (housle). 

Následující konceptuální skladba Svou violu jsem naladil co nejhlouběji pro violu, elektroakustickou stopu, tanec a světelný design (2009, kritika též zde) Tomáše Pálky (nar. 1978) zazněla v původní verzi s tancem Veroniky Kacianové. Působivé bylo propojení se světly. Sólového partu se ujal Ondřej Štochl. Elektronická složka působí jako statická prodleva bez výraznějších proměn nehybného zvukového pole. Hluboce podladěná struna c (přibližně o oktávu) zněla velmi mysticky, nemohu se ale zbavit dojmu, že tento efekt, jež velmi ničí nástroj, je samoúčelný. V závěru pak Ondřej Štochl strunu povolil kolíkem ještě více a ona vypadla ze struníku… Důležitá je též improvizace, která celé dílo dotváří. Obávám se, že v jiném podání by skladba těžko fungovala jako smysluplný celek.

Koncert zakončila kompozice pro sólové housle Cesty všední a nevšední (2003) Michaely Plachké (nar. 1981) v podání Matěje Vlka. Formálně se v ní zřetelně profilují tři části. V té první autorka exponuje hlukové efekty a šelesty sólového nástroje, ve středním dílu exponuje výrazné rytmické modely a v závěru pak pracuje s modálním materiálem a melodikou. S touto skladbou jsem se setkal již před několika lety, kdy ji hrál Jiří Kubeček, a nemohu se ubránit dojmu, že buďto autorka provedla  určité škrty, nebo interpretace Matěje Vlka byla mnohem exaktnější a působila výrazně konzistněji.

 

 

Zaujalo mne řešení sálu, kdy světelná technika (jíž se ujal Jan Komárek) byla umístěna na dvoře Duncan Centre a pódium osvětlovala přes okna. Toto řešení je pro interprety velmi příjemné, neboť výrazně klesá přenos tepelné energie, která obyčejně pódium značně zahřívá.
Kostýmy Kateřiny Štefkové byly povětšinou řešeny výrazně minimalisticky, čímž ještě umocňovaly expresivitu tance a hudby.

Celý večer mne velmi potěšil příjemným propojením expresivní choreografie s hudbou, která nutí posluchače k zamyšlení. Rozhodně se cesta poměrně daleko od centra (až k Barrandovskému mostu) vyplatila, byla vyvážena neobyčejným zážitkem.

 

Foto: Jan Fila