Nové hlasy z Plzně

Jiří Bezděk 7.4.2010

 

 

Plzeň se stále silněji stává významným střediskem výuky sólového zpěvu, neboť mj. nabízí úplné pěvecké vzdělání, které je završeno vysokoškolským studiem na Katedře hudební kultury Pedagogické fakulty Západočeské univerzity. K tomuto stupni se lze dopracovat třeba absolvováním vokálního oboru na plzeňské konzervatoři, popř. docházkou do několika pedagogicky dobře obsazených základních uměleckých škol. Absolventi zpěvu pak mohou kromě pedagogických činností využít šance na profesionální uplatnění v operním a operetním souboru plzeňského Divadla Josefa Kajetána Tyla, amatérsky se lze vyžít v bezpočtu sborů a ensemblů nejrůznějších stylových či žánrových zaměření.

    Na koncertě 15. března Západočeského hudebního centra se v přednáškovém sále Západočeského muzea v první polovině večera představily mladé pěvkyně Jana Vokurková Hoffmannová a Petra Tionová. V dramaturgii koncertu se obě mladé dámy skvěle vzájemně doplňovaly jak volbou skladeb sólových, tak interpretačně při společných výstupech. Není divu. Sešly se zde dvě úspěšné absolventky plzeňského umělecko-pedagogického vysokoškolského studia, které reprezentují výrazné interpretační třídy Romany Feiferlíkové (vychovala mimo jiné dnes na mezinárodním poli střemhlav stoupající Lucii Hilscherovou!) a Svatavy Jirouškové Luhanové (z její pěvecké třídy vyšel třeba sólista velkých operních scén Aleš Briscein!).

   Jana Vokurková Hoffmannová a Petra Tionová jsou odlišného hlasového typu. První využívá hutný plný mezzosoprán, druhá pak směřuje k vysokému koloraturnímu oboru. Ve velmi náročné árii Královny noci z 1. dějství Mozartovy Kouzelné flétny („O zittre nicht, mein lieber Sohn“) prokázala Petra Tionová zcela zřetelně své tendence v hybném a intonačně jistém hudebním projevu, kde navíc však již uplatnila i výrazovou plasticitu a uměleckou energii (klavírního doprovodu se ujal Martin Marek).

Otmar Mácha

Zcela jinou atmosféru pak přinesl sólový výstup mezzosopranistky Jany Vokurkové Hoffmannové, když si zvolila zvláštní cyklický lidově zbarvený písňový útvar Otmara Máchy (1922 – 2006) Zpěvy z Horňácka. Na pódium tak prostřednictvím původních lidových písní „vlétl“ prudký, vášnivý, především však zemitý folklórní svět, jehož poetiku překvapivě podpořil souzvukově i stylisticky moderní klavírní podklad (náročný part s jistotou provedla Hana Bezděková). Celek osciluje mezi cyklem, směsí, popř. jednovětou tzv. pravou kombinovanou formou, neboť jednotlivé písně jsou řazeny bez přestávky za sebou v promyšleném dramaturgickém plánu, který zohledňuje výrazový i hudebně imanentní kontrast mezi sousedními písněmi a dává i celku jednolitou stavebně přesvědčivou klenbu. Přesto však zpracování každé písně vykazuje rysy individuality a uzavřenosti. Máchova harmonická i stylizační stránka je vůči lidovému melodickému základu mnohdy zdánlivě v rozporu, nejednou nesplývá ani tónové centrum melodické s centrem příslušného harmonického podloží, akordika vykazující namnoze neterciové struktury či klavírní dikce jde jednoduše zcela jiným směrem než zpěv. Kupodivu nic zde však není na závadu celkového dojmu. Otmar Mácha v této skladbě ukázal, že dospěl až k samému základu poznání výrazové podstaty horňácké lidové písně, a proto jeho stylizace přes svoji moderní individualitu nejsou násilné. Vzhledem k tomu, že jsem skladbu vyslechl vícekrát, mohu přidat ještě jeden, pro mne poměrně překvapivý postřeh – tato hudba působí daleko lépe ve větším prostoru sálu než v malé učebně – ano, chápu, že mnohé písně jsou halekačky, ostatní se však ve výsledném dojmu ve větším prostoru také změní. Jana Vokurková Hoffmannová provedla Máchovu skladbu s výrazem, který dal každému jasně na srozuměnou, že jde (přes všechny transformace) stále především o moravské lidové písně se vším, co k nim patří. Není tedy divu, že se tato její kreace stala skutečně velmi zajímavým bodem večera.

   Zbylý čas první poloviny večera vyplnila již zmíněná dueta. V nich se pak oba hlasy spojily do homogenních souzvuků a polyfonií. Umožnily jim to jednak jejich dispozice, v nemalé míře však i interpretační dovednosti obou pěvkyň, jež jsou výsledkem jejich bohaté praxe v ensemblovém a komorním zpěvu (jen sporé příklady za všechny: Hoffmannová přebírala již v době svých studií malé sólové epizodní role v plzeňském divadle, Tionová působí dlouhodobě v úspěšném souboru KrisKrosKvintet atd.). Radostí tedy bylo slyšet Dvořákova Dueta, op. 38 rozkošná nejen v dialozích, ale i v polyfoniích nezávislých hlasů či polyfoniích zcela komplementárních. Uvedená dueta jsou ale také zásadní skladbou pro svoji harmonickou i celkově obsahovou čistotu. A té v hudbě (stejně tak jako v životě) nebude nikdy dost. Mezi provedenými skladbami zazněly i dvě části z cyklu Josefa Suka Slovenská lidová poezie kuriózní tím, že jejich doprovod je pro klavír na 4 ruce (na koncertě hráli Hana Bezděková a Martin Marek). Tyto dvojzpěvy přinášejí opět dvořákovský jas i smutek, méně pak sukovských detailů, což na jejich opojném kouzlu nic neubírá, jsou prostě krásné. Celkově obě pěvkyně svými výraznými výkony nejen zaujaly, též však současně připomněly plzeňskému publiku další aktivity koncertních pěvců, které v západočeské metropoli vyvrcholí na přelomu září a října mezinárodním festivalem Tribuna komorní písně.

   Též druhá polovina večera přinesla „nové hlasy“ z Plzně, tentokrát však v podobě nových skladeb autorů – členů Západočeského hudebního centra. Na koncertě se tentokrát sešli tři komponisté, kteří nemají společného snad vůbec nic. Drobnou hříčku o dvou kánonech představitele nejstarší skladatelské generace Jana Děda přednesly flétnistky sestry Ivana a Lenka Rukavičkovy, dvojčata mnohdy k nerozeznání, což je veselé i kvůli tomu, že v Dědově skladbičce také „to samé“, i když v posloupnosti hlasů, hrály. Skladba tedy vzbudila živé ohlasy z mnoha hudebních i mimohudebních příčin.

 

Karel Šimandl

  O závažné sdělení se však skladbou pro sólové housle Metamorphozzi snaží Karel Šimandl (nar. 1963), skladatel střední generace ověnčený již mnoha vavříny. Jeho tvůrčí vize na koncertě s velkým zaujetím realizoval Martin Kaplan a do značné míry se mu to podařilo. Kompozice využívá mnoha neotřelých zvuků: poklepy na nástroj počínaje, nejrůznějšími glissandy  a  pizzicaty konče, autorova fantazie zde skutečně hýří instrumentačními nápady. Hudební forma je také ústrojně naplněna. Z předvedené hudby je patrné, že vznikl kompozičně koncentrovaný cyklus psaný zkušenou rukou. Nemohu se však stále zbavit dojmu, že skladby využívající především nástrojové efekty bez stejně intenzivního přihlédnutí k horizontálně vertikální invenci, nemají rovnocennou šanci na úspěch jako ostatní. Přál bych si, aby tomu bylo jinak, ale zatím bohužel není.

    Se stejnou snahou o zajímavost zvuku smyčcového nástroje přišel Jiří Vyšata ve svém Smyčcovém kvartetu. Autor je občanským povoláním vysokoškolský pedagog na katedře technologie obrábění plzeňské strojní fakulty, kompozici se věnuje ve volném čase, přesto je veden jako úspěšný student 4. ročníku skladatelské třídy plzeňské konzervatoře (ve třídě Jiřího Bezděka). Vyšatův Smyčcový kvartet je maturitní skladbou, za kterou se nemusí stydět, což mu dalo srdečně najevo i auditorium svým potleskem. Cyklus je sice budován na základě pravidelného tempového i strukturálního rozvrhu čtyřvětého sonátového celku, má však místy odchylky, které vyvolávají výrazné mimohudební asociace. Tím pak je dopad uvedeného cyklu rozšířen do sfér, které sonátovému rozvrhu tolik vlastní nejsou. (Tímto Vyšatův cyklus působí asi nejosobitěji!). Ze všech vět pak asi nejvíce podobných impulsů přináší scherzo na třetím místě, které svými „uličnickými“ flažolety střídajících se houslí, pištících nad basovým ostinatem ve violoncellu, připomíná hvízdající kluky lezoucí přes plot zahrady v Trnkových filmech a hudbu k baletu Zahrada od Zbyňka Matějů (též vycházejícího z Trnkových filmů). Další „provokaci“ najdeme ve větě poslední, jež s franckovskou důkladností shrnuje materiál vět předcházejících, aby také „dokázala“ jeho vzájemnou motivickou provázanost. Celé se to však děje na pozadí rockového okolí, které vůči všemu, co se ve větě děje, slouží jako amalgám. Rockové pojítko přináší též vůči reminiscencím nové, pro dosavadní dění nečekané, komentáře. Skladbu skvěle hráli Vyšatovi přátelé, kvarteto členů operního orchestru Divadla J. K. Tyla v Plzni, a již jsou naplánovány její další reprízy v Praze nebo v Regensburgu. Určitě si to skladba i její interpreti zaslouží.