Básně Jakuba Řeháka

 3.4.2010

 

 

 

Přítomnost lesa

den balil se do obleků radostně kráčel přes měděné ploty
v čistých bílých pokojích na konci domu
děvčata
dýchala tiše pod vrstvou
jehličí
prasklým sklem mezi dřevěnými rámy
narychlo zasazených oken
vnikal do pokojů les

 

 

Grausamkeit

The sound traveled over the neighboring hills
Ashbery

Řeč ztrácí se
pod zapařenou duchnou.
V ulicích žádní lidé,
nikdo na bílém místě,
kam příliš dlouho svítilo slunce.

Dokud jsem neotevřel ústa
a nejedl, necítil jsem nic,
nahá slova v žaludku, v tříslech,
za okny houstla tma,
písek se sypal ze štěrbin.

Přemýšlel jsem jako brouk,
fekální odér kol keřů,
do nichž proudila cizí krev.
Toulal jsem se po zemi
–         lidé v příbytcích
skládající lesklé pavučiny
s usmrcenými mouchami.
Toulal jsem se po zemi
– jaké to je, hoří-li v mozku brouk
a těla víří v písku.

Stačilo ale hrábnout
do toho všeho rukou – keře to viděly.
Neříkaly nic.
Není dobře tlejícímu masu u zdi
anebo ve křoví,
když už je po všem.

 

 

Ve městě Haida

Minout vlhkou zeď bistra
na rohu náměstí,
kus stěny zůstane v ruce
jako staré vlasy.

Batika lejna skrz papír,
stačí však šlápnout vedle,
slyšet to chrchlání
rozsvícených aut.

Přihlížíš orchestrům
na večerním nebi,
koncertu sirnatých par
v centru města.

Dveře hospody, za nimiž spí
rozeklaně nohy holky, kapsy,
do kterých vpadneš
v pravý čas.

Krkající hlavy křtí
první úzký sen nadcházející noci.
Můry na víčkách provedou
nepatrný šelest, drobný zkrat.

 

 

Na Měsíci

hrst sněhu vecpaná do úst jako pěst
halasným teplem chodeb gymnázia
linula se zvěst
že společenský román
na nějž se čekalo mnoho nekonečných let
je zde
s údivem jsem jej prohlížel
lehce štítivě
nahlížel za předsádky
v malé uhelné sloji s baterkou pod bradou začínal
jsem číst
stránky kynuly a tvrdly
třída byla náhle plná zkaženého sýra
četba mne vedla zasněženou rampou
až kamsi na Měsíc
kalný a plný ubikací
kde byly zamřížované šatny
podobné jako za zdmi gymnázia
kde právě teď spolužáci kutají chodby pod ředitelnou
kde poprvé viděl jsem národ světlušek schovaný v tvé dlani
ve chvíli kdy jsem ji tisknul přes zelenavou mříž
kůže mi žloutla
žlučník se potil
z každé naběračky rozléval se zrůžovělý svit
a já pátral po tobě Táňo
ve zdech jídelny sálající teplem šramotily myši
hladká podlaha plná černi
rozmočená lepenka u výlevky
držel jsem v ruce od oběda pohozenou kost
dotýkal se prsty hladkého povrchu sklepa
máčel si nohy v proudech teplé vody stékající do mřížek kanálu
po chvíli když už si oči zvykly
uviděl jsem pověšené tvé kostkované šaty
svlékla ses dřív než já a vystavila do tmy vychrtlé
tělo
řekla jsi
– víš ale za šoustání ti nemohu platit
kroutil jsem hlavou
– vždyť já přece
nechci s tebou
spát

 

–––––––––

Jakub Řehák (nar. 1978 v Uherském Hradišti) vydal sbírku básní Světla mezi prkny (Fra, Praha 2008). Příležitostně publikuje recenze i delší texty o poezii v různých literárních periodikách. Živí se jako zaměstnanec knihovny, žije v Praze.

 

foto Richard Klíčník