Klavírní koncert Jiřího Gemrota
Josef Počepický 31.3.2010
Čtvrteční a páteční večer 12. a 13. března v Dvořákově síni pražského Rudolfina proběhly abonentní koncerty České Filharmonie pod vedením jednoho z nejúspěšnějších českých dirigentů posledních dvou dekád Jiřího Bělohlávka. Program zahrnoval suitu z Janáčkovy opery Káťa Kabanová, 1. Symfonii Bohuslava Martinů a konečně premiéru Koncertu pro klavír a orchestr Jiřího Gemrota. Elektrizující atmosféru naplněnou očekáváním rozehřály první tóny operní suity, které bych připodobnil ke slunci dopadajícímu na odhrnutou záclonu.
První uvedenou kompozicí byla půlhodinová orchestrální Suita z opery Káťa Kabanová Leoše Janáčka (1854 - 1928), již roku 2007 sestavil a upravil Jaroslav Smolka (1933). Rozvrhnul ji do pěti částí s názvy Úvod, Kátiny vzpomínky a sny, Milostné nokturno, Bouře, Kátino bloudění a smrt. Podle mého názoru celek nepůsobí úplně jednotně, nicméně účel, kterým je seznámit posluchače ve stručnosti s Janáčkovou operou, splňuje. Přirovnal bych to ke čtení výtahu z Anny Kareniny na 70 stránkách. Smolka využívá velký romantický orchestr. Problematické je pak zapojení flexatonu, který v době vzniku opery (1921) ještě nebyl vynalezen Dalším nepřehlédnutelným bodem je využití bicích nástrojů, jež do originálu nepatří. Upřímně vzato jsem spíš přítelem zachování originální instrumentace, prostřednictvím jiných nástrojových prvků se Smolka pouští na tenký led. Přidané prvky v Janáčkově hudbě pociťuji jako rušivé.
 Jiří Bělohlávek a Daniel Wiesner |
Druhým kamínkem do mozaiky večera byla premiéra Koncertu pro klavír a orchestr Jiřího Gemrota (1957). Jednovětá kompozice na půdorysu sonátové formy pochází z roku 2003, sám autor se k němu vyjádřil v programu následujícím způsobem: „Nepatřím mezi lehce píšící autory, ale klavírní koncert mě potrápil obzvláště… Osobně nemám rád kadence, protože rozbíjejí formu a zašpiňují styl hudby. Zde jsem se s nimi vypořádat chtěl, avšak se snahou, aby se staly organickou součástí celku.“ Náročného klavírního partu se bez větších problémů ujal Daniel Wiesner, technické virtuosní plochy zvládl s bravurou a citlivé, niterné plochy vystihl přiléhavě hlubokým výrazemDílo samotné je stylově založeno na rozšířené tonalitě, klasickém zvuku orchestru i postupech, místy se zahuštěnou harmonií nebo polytonalitou. Po melodických či harmonických zatáčkách se tok hudby vrací k základní tónině blízké b moll. Napočítal jsem tři výraznější sólové kadence, které mne svou silnou niternou výpovědí osobně okouzlily, zvláště pak první a druhá. Koncert využívá tradičních skladebních principů, jako fugato, střídání dialogu orchestr - klavír a časté komorní kombinace klavíru se sólovými orchestrálními nástroji. Obsazení orchestru je podobné jako u Dvořákových symfonií, doplněné o melodické a zvonivé bicí nástroje. Autor je relativně hojně a vkusně využívá, z novějších nástrojů pak zejména vibrafon a wind chimes. Ač je koncert jednovětý, jednotlivé plochy jsou odděleny kadencemi. Tyto však nebourají plynulost a vzájemnou tematickou sevřenost ani návaznost celku. Orchestr i interpreti se na skladbu poctivě připravili a koncentrovaným výkonem nás celou kompozicí provedli.
 Daniel Wisner, Jiří Gemrot a Jiří Bělohlávek |
Po přestávce následovala Symfonie č.1, H 289 Bohuslava Martinů (1891 - 1959). Čtyřvěté dílo z roku 1942 psané na objednávku dirigenta Sergeje Kusevického je vůbec první symfonií tohoto autora. Jednotlivé věty Moderato, Scherzo. Allegro - Trio, Largo a Allegro non troppo. Toto výjimečné dílo je, jako symfonie Bohuslava Martinů, plné lyrických ploch, skočných ploch, pentatonických motivů a hluboké myšlenkové závažnosti. První věta je sonátová forma silně modálního zabarvení, věta druhá, scherzo, má zpěvné trio. Třetí část, tryzna za Natalii Kusevickou, jejíž památce je symfonie věnovaná,, přináší tklivé zamyšlení. Poslední věta je rondo, obsahuje skočné lidové názvuky.
Je s podivem, že Česká filharmonie pod dirigenty světového formátu působí, jako když mávne kouzelným proutkem. Po nepřesnostech jako by se zem slehla, nasazením a výrazem se najednou přibližuje nejlepším světovým orchestrům. Kladu si otázku, proč jen někdy. Nedomnívám se, že předchozí nebo stávající šéfdirigent by nebyli nositeli odpovídajících kvalit.
Výkon orchestru byl zejména v druhé půli strhující, korunovaný dlouhotrvajícím aplausem všem zúčastněným, zvláště pak panu dirigentovi, který stále a znovu prokazuje své přední schopnosti.
Foto: Zdeněk Chrapek