Expozice nové hudby po dvacáté třetí 3/3
Viktor Pantůček 28.3.2010
Jako přidružená akce festivalu se konal mimořádný koncert u příležitosti dvacátého výročí statutárního obnovení Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. Vystoupení proběhlo v koncertním sále Besedního domu od šesti hodin. Je úctyhodné, že program byl sestaven výhradně ze skladeb dvacátého století. Snad bych jen očekával alespoň jednu ukázku z české produkce. Na programu byly skladby Edgarda Varèse (1883 – 1965), Charlese Ivese (1874 – 1954) a Petera Eötvöse (nar. 1944).
 Edgard Varèse |
Varèsova Ionisation (1931) pro třináct hráčů na bicí nástroje zazněla v podání Percussion Ensemble JAMU. Jedná se o velmi náročnou kompozici a mladí muzikanti pod taktovkou vynikajícího maďarského dirigenta Zsolta Nagye se jí ujali velmi zodpovědně a se ctí, chtělo by to se jenom trochu víc sehrát, nervozita byla bohužel dost patrná.
Ivesova The Unanswered Question (1906) je komponována pro tři na sobě nezávislé skupiny hudebníků: trubku, dechové a smyčcové nástroje. Je koncipována jako koláž odehrávající se v prostoru, sám Ives psal, jak jej uchvacovalo prolínání hudby více dechových orchestrů při významných událostech v New Yorksém Central Parku. Díky své koncepci je skladba polyrytmická, polytonální, velmi důležitý je též prostorový aspekt, rozvržení po novoklasicistním koncertním sále působilo poněkud bizardně, ale i to odpovídalo onomu nezodpovězení, jenž je v názvu skladby. Kompozice zazněla v podání Janáčkova akademického orchestru.
Květina s osmi tyčinkami, Octandre, od Edgarda Varèse z roku 1923 byla další částí koncertu. Skladba je komponována pro osm nástrojů (flétna, hoboj, klarinet, fagot, lesní roh, trubka, trombon a kontrabas), které každý zvlášť a přesto společně vytvářejí výsledný obraz květiny. Zsolt Nagy i interpreti byli plně oddáni hudbě, a tak raději špatně provedenou druhou část skladby zopakovali správně, než aby ji publiku prezentovali s chybami, ty tam sice byly především v souhře, ale už ne tak patrné. Bohužel velmi často se při prezentaci soudobé hudby setkáme s téměř obligátním konstatování, vždyť stejně nikdo nepozná, jestli to hrajeme špatně, nebo dobře, o to víc si odvážného gesta vážím. Před přestávkou zazněla ještě podruhé Varèsova Ionisation.
Ve druhé části večera proběhla „hudební akce pro kreativního perkusionistu a sedmadvacet nástrojů“ Triangel (1993) Petera Eötvöse. Role kreativního hráče na bicí nástroje se chopil László Hudacsek, k němu se přidal Janáčkův akademický orchestr a dirigent Zsolt Nagy. Skladba byla koncipována jako prezentace možností bicích nástrojů: trianglu, temple blocků, tam-tamů, tympánů a deskových zvonů, na které reagovaly další nástroje: smyčce, dechy a dva xylofony. Perkusionistovi, ale i ostatním hráčům je ponechán prostor pro improvizaci, jež je kontrolována prokomponovanými částmi. Velmi si vážím Eötvöse jako vynikajícího dirigenta a pedagoga, ale bohužel jeho skladatelskému odkazu příliš nerozumím. Přehršel nápadů skládaných bez ladu a skladu, přímočarý a na laciném efektu postavený koncept byl pro mne již poněkolikáté (podobný zážitek jsem měl s tvorbou skladatele i na Marathonu soudobé hudby v Praze) zklamáním. Každopádně musím ocenit výkon Lászla Hudacska, dirigenta Zsolta Nagye i všech muzikantů. Součástí skladby Triangel byl ještě závěrečný Derwischtanz pro tři klarinety, který by si zasloužil lepší práci s prostorem a opět o něco méně nápadů.
Provozování soudobé hudby není na českých vysokých hudebních školách věnována dostatečná pozornost, i proto si tento studentský projekt zaslouží nejvyšší ocenění i přes produkční nedostatky.
Vrcholem festivalu pro mne byl závěrečný koncert nazvaný Before and After Silence, který proběhl opět ve dvoraně centra VUT v Brně. Vynikající kvarteto Fama Q složené z hráčů Pražské komorní filharmonie se spojilo s klarinetistou Ronaldem Šebestou a prezentovalo klasiku americké tvorby druhé poloviny dvacátého století, tvorbu „velkého gangu“, Mortona Feldmana (1926 – 1987), Johna Cage (1912 – 1992) a Earla Browna (1926 – 2002). Dlouho jsem nebyl tak nadšený z nějakého koncertu, interpreti hráli tak dokonale, že jsem je vůbec nevnímal a plně jsem se oddával poslechu a prožitku, tiché, intimní až meditační hudbě tří skladatelů. Dokonce ani poměrně hlučný výtah, občasné popocházení a rušení fotografů mne nezbavilo pozornosti.
 Morton Feldman |
V první polovině koncertu zazněly dvě skladby Mortona Feldmana: pro dobu vzniku příznačně krátká Two Pieces for Clarinet and String Quartet z roku 1961 a rovněž zcela typicky rozsáhlá Clarinet and String Quartet z roku 1983. Feldman se pro svoji tvorbu nechal inspirovat setkáním s východní filozofií, především zen buddhismem a rovněž americkým výtvarným uměním padesátých let, velmi často jsou zmiňovány bílé obrazy Roberta Rauschenberga. Feldmana fascinovala možnost narušování symetrie, inspiraci hledal na ornamentech anatolských koberců, ale též barokních rámů, jejichž symetričnost je narušována drobnými odchylkami. Pracuje s tzv. paterny, tedy modely či krystaly, které se otáčejí a jsou nahlíženy z různých stran, tedy pořád stejné, ale pokaždé jinačí. Na rozdíl od minimalismu však u Feldmana nedokážeme odhadnout, co bude následovat, zkrátka symetrie je narušována.
Po přestávce zazněla konceptuální kompozice Earla Browna 4 systems z roku 1954 zkomponovanou pro libovolné obsazení, na koncertě jsme ji opět vyslechli pro smyčcové kvarteto a klarinet, každý nástroj zde však vystupoval zcela samostatně. Jednalo se spíše o konceptuální hříčku, která ovšem ideálně doplnila celkové vyznění koncertu.
Závěrečnou skladbou byla kompozice Johna Cage Four6 z roku 1992 pro čtyři hráče. Rovněž její provedení bylo fascinující. Škoda že na závěrečný koncert přišlo nejméně lidí, pro člověka ochotného poslouchat to byl neobyčejný zážitek.
Potěšila mne návštěvnost festivalu, která je rok od roku nejen vyšší, ale především stabilnější. Posluchači jsou většinou obeznámeni se soudobou hudbou, a tak již není v publiku tak značná potřeba hlasitého komentáře k dění na pódiu či demonstrativní bouchání dveřmi. Dramaturgicky byl festival vyvážený, přehlídka skutečně nabídla pestrý exkurz do současného hudebního světa, bohužel jsme se však nedočkali žádným mimořádných překvapení, ale na druhou stranu ani velkých zklamání. Produkční stránka byla bohužel jako vždy dosti fádní, žádné promo akce, pozdní začátky, poměrně nepřehledné informační „programoviny“, naprosto konvenční propagace, navíc byla v sále docela zima. Pro budoucí ročníky by bylo vhodné rozšířit působnost festivalu do celého roku pořádáním přednášek, vydáváním samplerů, napojením na média, ale též občasnými mimořádnými koncerty. Rovněž by bylo vhodné zauvažovat o lepší propagaci samotného festivalu a hlavně doprovodných akcí, jako lákavá by se jistě nabízela spolupráce s ostatními kulturními institucemi minimálně středoevropskými. Expozice nové hudby má jistě potenciál oslovit širší spektrum posluchačů, ale ti by museli o této možnosti vědět. Jak píše jeden guru světového kulturního managementu: „Dobré umění, dobře zprodukované“. Přejme tedy festivalu, nechť dramaturgická rada neslevuje ze svých cílů, nechť se nepřizpůsobuje většinovému vkusu, neboť těch, kteří hledají nové cesty, je pořád dost, jenom se jim musí říct, kde mají hledat. Proto, vážení čtenáři, buďte odvážní a hledejte v nepřeberném množství soudobé kultury, odměna může být velmi sladká, třeba ta v podobě letošního a hlavně příštího festivalu Expozice nové hudby.