Expozice nové hudby po dvacáté třetí 2/3
Viktor Pantůček 27.3.2010
 David Toop |
David Toop, který se postaral o program koncertu v úterý 9. března, se narodil v Enfieldu nedaleko Londýna v roce 1949. Patří k nestorům alternativní elektronické hudby, spolupracuje s řadou významných tvůrců jako John Zorn, Brian Eno, Jon Hassell, Derek Bailey, Evan Parker či Akio Suzuki. Je vlivným kurátorem, kritikem i autorem textů o soudobé hudbě, jež byly přeloženy do několika světových jazyků. Vystudoval výtvarné umění, což ovlivňuje jeho vnímání zvuku jako malířského prostředku. Od sedmdesátých let vycházejí jeho alba na významných labelech soudobé hudby. Ve své tvorbě pracuje se samplery autentických zvuků, často přírodních, které doplňuje elektronikou a reálnými zvuky běžných materiálů, jako je igelit, sláma, keramické střepy a řada dalších. V brněnském klubu Fléda se představil s kompozicí poměrně banálně prezentující sen evokující právě pročítanou či lépe prohlíženou knihu s reprodukcemi výtvarných děl od holandských mistrů po Duchampa, Bacona či minimalistickou tvorbu šedesátých let. Zvukový prostor reagoval na zobrazené reprodukce, někdy ve formě volné inspirace, jindy v přímočarém propojení, tedy bylo-li na obraze zobrazeno zátiší s loutnou, byl ve zvuku zřetelný záznam drnkacího nástroje. Celým večerem se prolínal zvuk hlubokého oddechování při podřímnutí nad otevřenou knihou. Bohužel na mne celkově vystoupení působilo poněkud lacině a konvenčně, mám holt raději poněkud spiklenečtější projekty.
Ze zcela jiného soudku byl koncert ve středu 10. března, probíhal v prostorách dvorany rektorátu Vysokého učení technického v Brně. Prostor je akusticky poměrně problematický, vysoký strop přispívá k šíření zvuku nad hlavy posluchačů, což má za následek určitou nekonkrétnost slyšeného. Naštěstí dramaturgové a pořadatelé festivalu jsou s problematikou obeznámeni a volí repertoár, který s akustikou dvorany počítá. Večer byl věnován dílu velikána hudby druhé poloviny dvacátého století, ukrajinskému skladateli Valentinu Silvestrovovi. Jsem přesvědčen, že tvorba Valentina Silvestrova by již měla být součástí běžného repertoáru, jak je tomu ostatně na světových podiích, u nás se však bohužel s jeho skladbami setkáme „pouze“ na Expozici nové hudby, což popravdě poněkud neodpovídá původnímu záměru coby prezentace nové, experimentální a dosud neetablované hudby. Každopádně buďme rádi, že jsme se s touto osobností světové hudby mohli setkat a vyslechnout ve výtečné interpretaci ukázku z jeho děl.
 Valentin Silvestrov |
Silvestrov se narodil v roce 1937, kompozici studoval na Kyjevské konzervatoři u Borise Ljatošinského. V šedesátých letech stál v čele tzv. kyjevské avantgardy. Ve své tvorbě reflektoval tendence dodekafonie, serialismu, punktualismu, ale též se nechal ovlivnit témbrovou hudbou především v podání Ligetiho nebo momentovou formou u Stockhausena. V sedmdesátých letech se však jako řada dalších představitelů poválečné avantgardy vrhá na cestu zjednodušení hudebního jazyka a vydává se na hledání inspirace v historické hudbě, především v období romantismu. Hojně využívá citátů či pseudocitátů „ve stylu“ Beethovena, Schumana, Čajkovského i ze své vlastní tvorby. Jako by se vzdával vlastního skladatelského školení a krásu nachází v lapidárních romantických melodiích, velmi poklidné dynamice a průzračně čisté harmonii, výrazným prostředkem se též stává až monotónní opakovaní. Typickou ukázkou této proměny jsou Tiché písně z let 1974 – 77. Je zaujat konceptem kody, postludia, postskripta, tedy jakéhosi dovětku k myšlenkově uzavřené skladbě, Silvestrovovi se však tento dovětek, koda, stává samostatným projevem, který nabývá podoby miniatury, ale též rozsáhlých hudebních celků. Od posluchačů očekává plné soustředění na poslech a rovněž orientaci v nejrůznějších epochách historické hudby, neboť jeho dílo z historie vychází a je oním dovětkem či dokonce dozvukem v současném světě.
Na koncertě zazněly Melodie okamžiků pro housle a klavír z let 2004 – 2005, reminiscence na Bachovo Umění fugy oproštěné od didaktického principu mistrného kontrapunktika. V téměř hodinovém díle, rozděleném do sedmi částí, se jen velmi tiše a vzácně vynořují melodie okamžiku. Skladba byla prezentována v podání Valerije Maťuchina (1949) za klavírem a houslistky Bogdany Pivnenko (1977).
Druhá půlka večera byla věnována Bagatelám pro klavír (2006/7), nejedná se o cyklus v pravém slova smyslu, ale o zachycení nápadů a motivů, jež jsou, či byly součástí hudebního světa. Sám Silvestrov hovoří o „orálním“ tradování popěvků, bagatel či nápadů. Pro tento koncept se inspiroval osudem Schubertova valčíku, který se sto let tradoval pouze v paměti hudebníků, aby byl až Richardem Straussem zaznamenán na notový papír. Dílo jsme slyšeli v autorském podání. Osobně mám mnohem raději Silvestrovovu tvorbu do poloviny sedmdesátých let a musel jsem tudíž vynaložit značnou dávku trpělivosti. Koncert začínal až v devět hodin, důvodem byla přidružená akce festivalu, kterou bych si rovněž dovolil zahrnout do svého textu.