Expozice nové hudby po dvacáté třetí 1/3

Viktor Pantůček 26.3.2010

Ve dnech 7. až 11. března se v Brně uskutečnil již 23. ročník festivalu Expozice nové hudby. Každoročně se jedná o událost v mnohém mimořádnou, která nabízí zvídavému posluchači exkurz do často neznámých světů současného hudebního umění s nemalými přesahy k ostatním uměleckým oborům. Název každoroční přehlídky odkazuje k  dvěma „legendárním“ pozoruhodným koncertním cyklům uskutečněným na jaře 1969 a 1970, jež byly zaštítěny titulem Expozice experimentální hudby.

První ročník se konal pod záštitou Svazu československých skladatelů a Československého rozhlasu Brno a byl prezentován jako „cyklus koncertů ze současných skladeb domácích i zahraničních autorů experimentální tvorby“. Druhý ročník proběhl již po faktickém rozpadu Svazu skladatelů a za nastupující normalizace v roce 1970. Poté byla tato tradice na dvacet let přetržena. V roce 1989 se myšlenky na obnovení festivalu chopil skladatel a dlouholetý dramaturg festivalu Jaroslav Šťastný a pod záštitou Mezinárodního hudebního festivalu Brno byla započata nová éra. Dramaturgie byla objevná, vyvážená, tematicky zajímavá a vždy odvážná. Při každém ročníku bylo sledováno jednotné téma, v pozdějších letech již spíše přecházející v jednotný „slogan“, jenž mohl být naplněn téměř čímkoliv. To není bráno jako výtka, dramaturgie by měla být tvořena obsahem, nikoliv názvem a to se jistě panu Šťastnému dařilo.

Letošní rok tak nastartoval opět další éru festivalu Expozice nové hudby. Dramaturgie již nebyla tvořena „pouze“jedním dramaturgem, ale jednotlivé večery byly rozděleny mezi pět osobností. Bylo by tedy nemístné a poněkud přihlouplé pokoušet se o jednotný slogan, který by festival nabízel na plakátech a v médiích. Vize festivalu se tak vrátila k původní myšlence přehlídky současné tvorby, škoda jen, že se poněkud vytratila dřívější odvaha a vsadilo se spíše na jistotu, i když u přehlídky soudobé, mnohdy improvizované tvorby je i ona jistota sporná.

 

Jeffery Hillary - Desert trombone splash mirror

 

Zahajovací koncert festivalu proběhl v brněnském klubu Fléda a byl zaměřen na prezentaci živé elektroniky za hojného využití improvizace. Tento fenomén současné hudby byl mapován již v dřívějších letech, vzpomínám si na zklamání, kdy se celé vystoupení omezilo pouze na „kutilské“ objevování možností elektronických nástrojů a přístrojů. To však nebyl příklad letošního ročníku. Jako první odprezentoval svůj hudební prostor Hilary Jeffery, v Británii narozený a v Holandsku žijící výtvarník, spisovatel, skladatel a hráč na trombon. Studoval na institutu umění v Darlingtonu, na univerzitě v Yorku a na Institute of Sonology  a European Dance Development Center v holandském Arnhemu. Na koncertě se představil se svým průběžným projektem Tromboscillator, který rozvíjí od roku 2002. Tromboscilátor není hudební nástroj, ale prostor či rozhraní mezi trombónem, železnými trubkami, elektronikou a místem, ve kterém se produkce odehrává. V roce 1990 poprvé navštívil Hilary Jeffery africkou Saharu, kde byl jeho společníkem trombón. Realizoval několik zvukových instalací, při nichž nechal rozezvučet volně ložený nástroj v pouštním písku, zaujala jej spojitost mezi větrem a dechem a oddal se práci na nalezení propojení dechu, zvuku a prostoru. Dech je známkou života, dechem projevujeme emoce, podle dechu poznáme vzrušení či opovržení. Tromboscilátor se tak stává prostředníkem mezi prožitkem autora a posluchačem. Kovový zvuk trombónu je za pomoci digitálních a analogových technologií upravován a vypouštěn do prostoru, který je nadále doplňován konfrontací živého hraní a elektronicky upraveného zvuku. Vzniklý hudební prostor je velmi intimní, neagresivní, ale též vzrušující. Hilary Jeffery je brilantním hráčem na svůj nástroj a je úctyhodné, jak ochotně věnuje svůj um soudobé improvizované i komponované hudbě.

 

Abstract Monarchy Duo

Rovněž druhé vystupující těleso využívalo žesťového nástroje, tentokráte se však jednalo o speciálně zrekonstruovanou čtvrttónovou trubku. Improvizační soubor Abstract Monarchy Duo je složeno z proslulého, nekonvenčního představitele vídeňské improvizační a free jazzové scény Franze Hautzingera a intermediálního experimentátora, maďarského tvůrce Zsolta Sörése. Franz Hautzinger se narodil 11. března 1963 v Seewinkelu, své hudební nadání rozvíjel na jazzovém oddělení umělecké univerzity v Grazu známém i pro naše hudebníky. Po přestěhování do Vídně v roce 1986 začal cíleně neakademickým způsobem rozvíjet hru na trubku. Věnuje se rozšíření technických, ale především zvukových možností nástroje. Hojné využívaní elektroniky a zájem o „real time composition“ dotváří nebývale pestrou paletu zvukového projevu.
Zsolt Sörés a.k.a Ahad  se narodil v roce 1969 v Budapešti. Věnuje se improvizované, elektroakustické a noisové hudbě, ale též sound artu, performanci a konceptuálnímu umění. Nejcharakterističtějším rysem tvorby je hledání a nalézaní nových zvuků jak z tradičních nástrojů, houslí či kytary, tak též v předmětech primárně nehudebních. To vše za hojného využití high-tech, low-tech či DIY aplikací. Patrný odkaz na postcageovskou procesualitu ve spojení s minimalistickou a ambientní estetikou akustického umění umožňuje spontánní zvukotvorbu stojící kdesi na hranici podvědomí či rituálu. Propojením dvou autonomních tvůrců byl nabídnut metaimprovizovaný prostor oproštěný od všudypřítomných efektů, prostor z lidského světa, přesto v lecčem velmi přírodní, ze zvuků i tónů vytvářený, v mnohém připomínající imaginární krajiny Cage či jeho následovníků. Přiznám se, že známější z dvojice hudebníků, Franz Hautzinger byl pro mne určitým zklamáním, především poněkud konvenčním přístupem a z povahy volné improvizace plynoucím spíše posluchačským postojem. Koncepce Abstract Monarchy Dua je postavena na ekonomickém zacházení se zpracovávaným zvukem, a může tak dojít k situaci, kdy jeden ze spoluhráčů volí spíše ticho, než vlastní vstup do „dočasné abstraktní autonomní improvizace“, což bohužel může u skutečného posluchače vyvolat neoprávněné naštvání. Naopak za naprosto suverénní a objevný bych označil projev maďarského hledače zvuků Sörése. Hravé a spontánní hledání nových zvuků, neortodoxní přístup umožňující kombinaci „obyčejného“ zvuku kytary s šumy a hluky elektroniky, nepodlézavá komunikace s publikem, to vše učinilo z vystoupení Abstract Monarchy Dua neobyčejný zážitek.

 

Nicolas Collins

O závěr večera se postarala jedna z hvězd letošního festivalu, americký skladatel Nicolas Collins. Narodil se v New Yorku v roce 1954, od útlého dětství se věnoval hudbě a výtvarnému umění. Za svoji inspiraci například označuje setkání s dílem Jeana Tingleyho. Kompozici vystudoval u Alvina Luciera a od něj rovněž přejímá svoji koncepci hudby jako produktu po formální stránce nezávislého na vůli autora. Skladatel vytváří předpoklad, systém, zvukový obsah, ale samotné naplnění kompozice je plodem náhody. Zájem o akustické kvality prostoru, zen a z něj plynoucí využití neexistujícího, ozvučeného ticha, speciálně konstruované elektronické nástroje a konceptuální hledisko tvorby činí z každého vystoupení mimořádný zážitek. Devadesátá léta strávil především v Evropě, nejprve v Amsterdamu, kde vyučoval na známém STIM institutu a posléze v Berlíně jako DAAD composer in residence, od roku 1999 je profesorem zvukového oddělení na School of the Art Institute of Chicago. Je autorem ceněné publikace Handmade Electronic Music – The Art of Hardware Hacking. Svoji tvorbu důsledně označuje za hudbu a vymezuje se vůči označení sound art či akustické umění, ačkoliv řada jeho děl připomíná spíše zvukové instalace. Na koncertě se představil realizací tří skladeb.

Jako první proběhla Pea Soap II (1973/2002), jedná se o upravenou verzi studentské práce vytvořené ve třídě Alvina Luciera. Samostabilizační síť obvodů posouvá výšku audio feedbacku na rozdílnou resonanční frekvenci vždy, když začíná vznikat feedback. Nepříjemný pisklavý zvuk je však nahrazen nestabilními „dutými“ tóny, které reagují na akustický prostor. Pohyb, zvuk, ale též proudění zvuku se stává součástí tvorby, samotní posluchači tak interaktivně ovlivňují výsledek díla. Z Collinsova přístupu je rovněž patrný zájem o populární kulturu, především co se týče komunikativnosti s publikem, sám se podílel na projektech new wave či hip hopového zaměření.

Skladba Salvage (Guiyu Blues) (2008) je postavena na konceptu oživení „mrtvých“, vyřazených elektronických obvodů: mobilní telefony, základní desky počítače, faxové přístroje, mixážní pulty atd. Šest postupně nastupujících hráčů používá testovací snímače s cílem spojit jednoduchý obvod, který tak rozezvučuje ony „elektronické mrtvoly“. Je vytvářen nečekaný, zahuštěný i vyprázdněný prostor elektronických feedbacků. Po zapojení všech šesti hráčů Collins coby sedmý hráč zhasínáním světla dával znamení k zmrazení stávající znějící struktury tím, že hráči zastaví snímače a drží je co nejklidněji.
Závěr celého koncertu patřil performanci The Talking Cure (2002), jednalo se o nejkomunikativnější dílo večera. Collins se dlouhodobě zabývá možnostmi využití mluveného slova jako nositele zvukové kvality. Před publikem se prezentoval jako zábavný vypravěč, kdy v improvizovaném vyprávění popisuje úděl umělce na cestách, co potřebuje s sebou a jak tráví čas „po putykách“. Na improvizovaný mluvený projev skladatele interaktivně reagoval počítač, který generoval klavírní doprovod sledující inflexi hlasu. Představa kompozice vychází z poněkud eufemistického popisu Freudovy psychoanalýzy, který radil pacientovi, aby „vyslovoval bez zábran myšlenky a nápady, jež se mu vynořují v mysli“ a tak to bylo.

 

Druhý koncert festivalu patřil Středoevropskému souboru bicích nástrojů DAMA DAMA, kterého jsem se bohužel nemohl zúčastnit.

pokračování