Otevřeno

Martin Ledvinka 23.3.2010

 

 

Další ročník koncertního cyklu Orchestru Berg byl zahájen 8. března v sále České národní banky koncertem nazvaným jednoduše – Otevřeno. Večer rámovala dvojice vítězných kompozic loňského ročníku soutěže NUBERG – skladba Havran a moře Jany Vöröšové a suita z hudby k němému filmu Hladová srdce Jana Duška. Mezi nimi zazněla dvě koncertantní díla využívající v klasickém orchestru netradiční sólové nástroje, bajan a bandoneon. Před přestávkou to byl Koncert pro bajan a komorní orchestr „...ad astra“ litevského skladatele Anatolijuse Šenderovase, po ní pak Open Doors pro bandoneon a orchestr německého autora Bernda Frankeho.

Prvním číslem na programu bylo vyhlášení vítězů skladatelské soutěže pořádané Orchestrem Berg a nazvané NUBERG‘09 (všechny soutěžní skladby lze vyslechnout zde). První cenu odborné poroty i cenu veřejnosti získala Jana Vöröšová (nar. 1980) za skladbu Havran a moře. Toto dílo inspirované básní Ivana Wernische Starý havran zaznělo také jako první. První část této asi osmiminutové kompozice tvoří postupná gradace. Od jednoduché zvukové struktury jednotlivých tónů cembala a akordeonu se zahušťováním instrumentace, zrychlením hudebního dění a postupného cresscenda dospěje až k vrcholu, jenž tvoří jediný melodický motivek ve ff, který se ve skladbě objeví. Na zlomu asi v polovině skladby se vynoří šum šeptaných hlasů interpretů a poté opět klidná zvuková plocha, narušovaná jen občas hlasitými, disonantními výbuchy (skutečně výbuchy, neboť zde interpreti nafukují a posléze práskají malé papírové pytlíky), jež do ztracena uzavře působivý zvukový svět Jany Vöröšové.

 

Anatolius Šenderovas

Za přítomnosti autora byl pak proveden Koncert pro bajan  a komorní orchestr (původní verzi pro symfonický orchestr napsal Šenderovas v roce 2007, uvedená varianta pro komorní obsazení vznikla v roce 2009) litevského skladatele Anatolijuse Šenderovase (nar. 1945) ve vynikajícím podání hráčky na bajan (knoflíkový akordeon) Jany Bezpalcové. Autor se dlouhodobě věnuje židovské hudbě a ve své tvorbě používá často modalitu synagogálního zpěvu. Názvuky  blízkovýchodní modality se objevily také v tomto díle. Asi dvacetiminutový, jednovětý koncert formálně vstřebává prvky sonátového cyklu. V průběhu celé skladby autor pracuje s materiálem odvozeným v úvodu kusu. Tato „témata“ jsou v průběhu skladby variována a transformována do charakterů vzdáleně upomínajících na ráz jednotlivých vět sonátového cyklu.

V druhé půli koncertu byla uvedena kompozice Open Doors (2002), o které její německý autor Bernd Franke (nar. 1959) v programové poznámce napsal: „Během práce na skladbě pro bandoneon a orchestr na mě zapůsobily dva neobyčejné zážitky: fantastická inscenace Lulu Albana Berga [...] a atmosféra newyorského metra: v každé stanici při otevření dveří slyšíš stále nové a pozoruhodné pouliční zpěváky z celého světa, grandiózní zvukovou síť, zvukovou krajinu ‚v pohybu‘!“ Skladba, rámovaná nahrávkami hluku jedoucího newyorského metra, skutečně připomínala mozaiku rozličných zvukových obrazů. Ačkoli pro mne souvislost mezi těmito „obrazy“ nebyla zcela zjevná, kompozice držela formálně pohromadě díky kontrastu sólového nástroje (jenž musel být amplifikován) a bohatěji instrumentovaných partií. Důležitou roli přisoudil skladatel marimbě, která často doprovázela sólové pasáže bandoneonu a jejíž barva také dobře korespondovala se zvukem sólového nástroje. Svou roli hrála také dvojice nástrojů (vibrafon, trubka) umístěných v prostoru za publikem. Vytvářela tak další ozvláštnění již tak zajímavé zvukové palety.

 

Jan Dušek

Na závěr koncertu zazněla suita z hudby k němému hollywoodskému filmu Hungry hearts (Hladová srdce, natočeno 1922) z pera skladatele Jana Duška (nar. 1985), která se v soutěži NUBERG 09 umístila na druhém místě v hlasování veřejnosti (kritika na A tempo revue zde). Nejednalo se však o suitu v tradičním slova smyslu. Z celého filmu bylo pouze vybráno sedm částí, které alespoň svým základním charakterem splňovaly princip kontrastu. Zda byly tyto části zvoleny podle hudebních kritérií, či kvůli srozumitelnosti příběhu filmu, jehož patřičné scény byly promítány na plátno, nevím, ale je samozřejmé, že takto násilně vyňaté úryvky (zřejmě bez jakékoli úpravy) nemohou působit jako samostatné, ucelené dílo. Přestože se suita jevila útržkovitě, je nutné chápat tuto „úpravu“ jen jako ochutnávku a výňatek z kompletní Duškovy partitury, na jejíž premiéře jsem se vloni dobře bavil. Co se skladeb týče, byl celý program večera zajímavý a ani v provedení jsem nezaznamenal žádné výraznější nedostatky. Dramaturgii koncertu, ač nutně improvizovanou v důsledku uvedení vítězných skladeb, je možno označit jako kompaktní. Nabídla také zajímavý pohled na zvukové možnosti netradičních orchestrálních nástrojů. Šťastná byla souhra v poetice a zvukovém výrazu prvních tří skladeb. Jemný a křehký zvuk Jany Vöröšové, spíše klasicky znějící Anatoljius Šenderovas a mysticky dramatické obrazy newyorského metra Bernda Frankeho se vzájemně dobře doplnily a „na lehkou notu“ příjemný večer uzavřel Jan Dušek.

 

Foto: Jan Fila