Skácelova fotografie

Michael Alexa 19.3.2010

 

 

Máme toho v Brnečku spoustu – třeba hospodu, kde člověka nechá pinglice zaplatit a může tam spat až do rána… horší je, když se kolem sesednou indiáni a pak se člověk probudí. Se sušákem v hubě si vždycky připadám jako pečený u totemu smrti.
            My ale chodíme vždycky do hospody divadla Husa na provázku. Je to totiž podnik pro intelektuály. Tam se potkáváme každý první pátek po čtrnáctém – já, Venca z gymnázia a Peťan filosof. Někdy se k nám připojí nějaký známý, koho třeba někdo z nás potká, partnerka současná nebo bývalá a Peťan filosof občas s sebou přičajzne manželku, která se jmenuje Mařena. Kdysi na gymnáziu jsem s ní chodil a Venca jakbysmet.
            Tentokrát Mařena nedošla, asi se jí zajedly naše věčné impertinentní neslušnosti. S Peťanem a Vencou jsme otřeli desku stolu husí hospůdky a nechali klepnout piva a zašustit brambůrky.
            „Hobža Hobža,“ zažbrblal Venca.
            „Tak tak,“ přitakal jsem.
            A potom jsme pili a pili, brambůrky a první piva okamžitě padly a za nějakou dobu padly i ty naše impertinentní neslušnosti. Mrkli jsme k výčepu, jakože platíme, a číšník – naše obvyklá pinglice se asi šla vyčurat – mrkl zpět, jakože jo. Než ten stroječek všecko pracně sečetl a vytiskl, přišla moje chvíle.
            Přikradl jsem se blíže ke zdi, těsně vedle Vency z gymnázia. Nad hlavou mu visely fotografie – všecky černobílé, za sklem a v rámečku. Na jedné se mračil Jan Skácel. Poznal jsem ho bezpečně, poněvadž Kosmu nikdo nikdy nenamaloval a Brežněva poznám. Stačilo bleskurychlé rozhlédnutí a Skácel byl můj. Škrkl jsem zipem, a když číšník přinesl papírek se zlověstným trojciferným číslem, bylo všecko v pořádku. Začali jsme se pakovat; Skácel bezpečně dřímal na dně ruksaku.
            Venca, přestože pil nejvíc, vylezl z hospůdky první. Já jsem ho měl následovat, když vtom mě upoutal obraz jiný. Mikulášek! Skláněl se nad jakýmsi papírem či co – to nemohl nebýt on! A rozdělovat dobré přátele by bylo krajně nelidské!
            Když už jsem měl zapnutý kabát a batoh na zádech, Peťan filosof vylezl ven. Stoupnul jsem si před prázdné místo na zdi a dělal, jakože nic. Když jsem svým okem zkušeným vyčíhnul správný moment, popadl jsem Mikuláška za špagátek, sňal ho z hřebíku, který měl o poznání větší hlavičku, než ten předchozí, a trapem pryč. Jenomže nic netrvá věčně. V lokále byl klid, oba zaměstnanci husí hospody asi poezii nikdy nečetli, takže podobný literární přínos ode mě nečekali a důvěřivě zmizli bůhvíkam. Ale Venca, ten potrhlý jeliman, mě potřeboval popohnat, takže když jsem bral za kliku, vrazil mi dveřmi přímo do Mikuláška, a ten se rozsypal na padrť. To zburcovalo ty dva, kteří ještě před několika okamžiky byli tak bezpečně uklizeni, a ihned se dožadovali náhrady. Potom si spočítali dvě a dvě a z ruksaku mi sebrali i toho Skácela.
Rychle jsme vypadli a od té doby chodíme jinam. Všecky postavy i situace jsou pochopitelně vymyšleny a jakákoliv možná podobnost je čistě náhodná.