Autorský večer Jiřího Kabáta 2.3.2010

Jiří Slabihoudek 17.3.2010

 

První březnové úterý (2. 3. 2010) se v prostorách kostela sv. Vavřince na Malé Straně konal koncert složený výhradně ze skladeb mladého komponisty a violisty Jiřího Kabáta (nar. 1984), v jehož průběhu měli posluchači možnost vyslechnout čtyři opusy z dílny tohoto autora.

Jiří Kabát

V první polovině to byl za pomoci Jakuba Fišera (housle), Jana Valty (housle), Davida Havelíka (cello) a Marka Šedivého (klavír) Klavírní kvintet „Chorální“ (2006/07). Netrvalo dlouho, aby člověk pochopil, že se ocitl v náručí konzervativního autora.
Čtyřvěté dílo překvapilo svou silnou muzikalitou, živelností (dechberoucí druhá věta), dále pak výrazným, ale ne vždy zcela zdařile exponovaným klavírem. Autorovi se místy nepodařilo vytvořit homofonní zvuk smyčců a klavíru. Jak sám Jiří Kabát řekl, v tomto díle se snažil vyzkoušet si různé kompoziční techniky, možná ale na úkor jejich kompatibility. I když celé dílo provázel výrazný čtyřtónový motiv, měly některé pasáže rozdílný charakter. Např. celá čtvrtá věta se už svým expresivním úvodem značně odklonila od těch předešlých a i přes svědomitý návrat leitmotivu se mi kvintet jako posluchači rozsypal na dvě části. Tyto pocity však zastřelo ohromné nadšení interpretů (i přes pár drobných chybiček).

Ač chronologicky následoval smyčcový kvartet, nejprve se zmíním o dvou Písních pro alt, violu a klavír (2007) na texty Zbyňka Čecha. Dílo napsané v prvním ročníku konzervatoře, na mě udělalo dojem ryze studentské práce. Autor přidává k tradičnímu doprovodu ještě violu, snad aby si také trochu zahrál, ve výsledku to je ale počin nepřesvědčivý. Klavír si s doprovodem vystačil, viola spíše rušila při poslechu zpěvačky (dost možná i kvůli akustice, seděl jsem na levé straně sálu a zpěvačku jsem měl schovanou za violistou, v tomto případě za samotným autorem). Nebýt preludia a interludia, viděl bych part violy jako úplně zbytečný. Kabát se jistě snažil o vystihnutí smyslu textu, následkem čehož však byla chaotická forma celku. Koneckonců, ani verše mi k hudbě „nesedly“ (vlastně mě neoslovily vůbec, ale to je jenom názor moderní poezií nedotknutého barbara).
Když však vezmeme v potaz, že jak kvintet, tak písně jsou ranými opusy (kvintet byl napsán ještě před přijetím do kompoziční třídy Jiřího Gemrota), pak šlo o velmi vydařené kousky.

Jan Valta, Jakub Fišer, David Havelík a Jiří Kabát

Naproti tomu Smyčcový kvartet „et lux in tenebris lucet“ (2008) podle knihy V. E. Frankla byl skladbou již ostříleného studenta kompozice. Třívěté dílo plynulo v jednom proudu. První věta se po krátkém úvodu rozjela do dramatické šíře. Po klidné meditaci v druhé větě, vprostřed přerušené hebrejskou mezihrou (nejspíš spojitost s mimohudební inspirací), přišla finální „prskavka“ jedna radost. Na skladbě je patrné, že autor rozumí problematice smyčcových nástrojů a hudbu si užívali jak posluchači, tak muzikanti (Davida Havelíka vystřídal Balasz Adoryan).

A co teprve Klavírní trio (2009), autorovo nejnovější dílo, které zaznělo v premiéře. Nyní se již podařilo stmelit klavír Marka Šedivého, medový tón Davida Havelíka i jásavé housličky Jakuba Fišera. Autor tu vzdává hold hudbě časů minulých nejen stavebně a harmonicky, ale i pomocí parafrází ve scherzu (mistrovky zpracovaném). Věčná otázka je, jestli to má smysl. Taková hudba byla slyšena již mnohokrát. Měl jsem pocit, že poslouchám dílo spíše z roku 1910, jestli vůbec (pokud nepočítám gershwinovskou finální větu). Na druhou stranu z té krásné hudby klavírního tria bylo patrné, že ji autor napsal z čisté radosti, kterou přenesl i na posluchače a interprety.
Pokud je tedy podstatou skladatele potěšit, obohatit posluchače kulturním zážitkem, přinést jim relaxaci a příjemný pocit, pak se to Jiřímu Kabátovi povedlo a určitě ještě mnohokrát povede.