Premiéra V. symfonie Jaroslava Krčka
Robert Škarda 11.3.2010
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK uvedl 24. a 25. února 2010 pod vedením svého šéfdirigenta Jiřího Kouta ve světové premiéře Symfonii č. 5 Jaroslava Krčka (nar. 1939). Koncert se konal v rámci orchestrálního abonentního cyklu C/D. Autor dílo věnoval právě orchestru FOK jako poděkování za zázemí, které FOK v minulosti poskytl pro činnost jeho souboru Musica Bohemica.
 Jaroslav Krček |
Symfonie mají v tvorbě Jaroslava Krčka významné místo. Až do premiéry Páté v této oblasti vytvořil jednu instrumentální symfonii (1974) a tři symfonie s vokální složkou (1983, 1990, 2000), přičemž mezi těmito díly jsou sedmileté až desetileté odstupy. Symfonie č. 5 vznikla v roce 2007 a v tomto případě Krček sáhl k čistě instrumentální kompozici. Skladba nese podtitul Renesanční, proto jsem očekával, že bude čerpat ze stylových postupů 15. a 16. století, jak je ostatně u „renesanční“ osobnosti Jaroslava Krčka zvykem.
A opravdu. Renesanční intonace, instrumentace i rytmika jsou obsaženy v celé čtyřvěté symfonii, a to i přesto, že Krčkův autorský komentář namísto zdůraznění užití historizujícího materiálu akcentuje abstraktní estetické hledisko - hledání univerzální krásy v hudbě: „Nazval jsem ji Renesanční. Ne proto, abych v ní použil některé slohové postupy z období, kterému tak říkáme, ale proto, abych se pokusil vrátit hudbu k hodnotám, které hudba má mít. Přesněji řečeno, přestal jsem hledat experiment, ale nepřestal jsem hledat krásu.“
Tímto citátem se skladatel staví do pozice tradicionalisty a samotná symfonie to potvrdila. Krček není novátorem, ale čerpá z historických podob hudby, jež včleňuje do svého hudebního jazyka. Jeho symfonie se pohybovala na tonálně-modálním základě, na kterém Krček ztvárnil řadu vlastních aluzí renesanční hudby. Z instrumentálních barev využil hlavně dřeva – klarinety, flétny, anglický roh a hoboje mající k instrumentáři 15. a 16. století blízko.
Všechny čtyři věty symfonie jsou vnitřně rozčleněny na další dílčí úseky. Skladbě dominovala oproštěná faktura, jasná melodika a modální základ materiálu. V první části autor pracuje s tématem exponovaným nejprve v sólovém klarinetu, poté v anglickém rohu a hoboji, který obměňuje na pomalu se rozvíjející ploše. Jak se ukázalo, úvodní téma je jakýmsi leitmotivem, který prochází celou symfonií. Střední část věty motiv transformovala do podoby několikatónové fanfáry. Postupná gradace vedla k opětovnému návratu úvodní hudby.
Kontrast přinesla dramatická druhá věta. Zde Krček akcentoval rytmickou stránku, jejíž inspirační zdroj lze nalézt v rytmických strukturách renesančních tanců. Začlenil i perkusivní bicí nástroje, které tak zdůraznily charakter této věty. V polovině se druhá věta náladově vrátila k první části a i v dalším průběhu symfonie se těchto reminiscencí objevilo několik. Záhy bylo publikum svědkem návratu dynamicky vypjatého bouření orchestru.
Ve třetí, převážně lyrické větě dominovaly sólové dřevěné dechové nástroje, proti nimž bylo jako účinný barevný kontrast postaveno tutti smyčců. Krátkou epizodou pak byl quasi taneční úsek s nápodobou nástrojových skupin lidové renesanční hudby. Také čtvrtá věta plynula v tomto duchu, závěr obstarala gradace opět vrcholící quasi tanečním úryvkem.
Krčkova symfonie je srozumitelné dílo plné názvuků renesanční hudby, ne-li přímo citátů z oblasti, kterou se autor celoživotně zabývá. Protože jde o dílo posluchačsky přístupné, může se stát trvalejší součástí repertoáru, a to nejen orchestru FOK.
To, co na Krčkově hudbě obdivuji, je koncentrovanost, kterou dokáže do svého díla včlenit. Byl jsem přítomen provedení Krčkovy komorní opery na loňských Pražských premiérách a už tehdy mě jeho hudební jazyk zaujal svou stylovou čistotou a soustředěností na smysl výpovědi. Také v páté symfonii je tato snaha patrná. „Hodnoty, které by hudba měla mít“, autor nachází v archaických formách hudby, což je postup zcela legitimní, ale také ne jediný. Dílo chápu jako pokus o začlenění stylizovaného materiálu hudby 15. a 16. století do instrumentace symfonického orchestru, kde může, ale nemusí být nosným materiálem pro přesvědčivou hudební výpověď. Myslím, že se to Krčkovi podařilo zčásti. Z poslechu symfonie ve mně totiž trochu převládl pocit určité monotónnosti, stálého obměňování téhož. Přesto však oceňuji, že se autor snaží o výrazovou proměnlivost mezi větami i uvnitř jich samotných.
Dramaturgie koncertu šla proti proudu času, další skladby již patřily k repertoárovým číslům evropských koncertních sálů. Krčkovo dílo zaznělo hned na úvod, poté koncert pokračoval Prokofjevovým Klavírním koncertem č. 1 Des dur, op. 10 v brilantním podání Borise Giltburga. Škoda, že nástroj Steinway neudržel v průběhu koncertu ladění. Po přestávce zazněla Brahmsova 3. symfonie F dur, op. 90. Dirigent Jiří Kout nastudoval všechna díla pečlivě, orchestr hrál precizně v souhře i intonaci.