Kvintet Jiřího Gemrota

Jan Fila 9.3.2010

 

Ve středu 24. února jsem zavítal do Sukovy síně Rudolfina na koncert Pražákova kvarteta v rámci cyklu Hudebních podvečerů. Zcela zaplněný sál byl svědkem nevšedně podané interpretace.

Pražákovo kvarteto ve složení Václav Remeš (1. housle), Vlastimil Holek (2. housle), Josef Klusoň (viola) a Michal Kaňka (violoncello) zahájilo koncert Smyčcovým kvartetem F dur, op. 18/1 (1799) Ludwiga van Beethovena (1770-1827). Soubor šesti smyčcových kvartetů (jak bylo zvykem již od dob J. Haydna) věnovaných knížeti Lobkowiczi vyšel pod souborným označením op. 18 (1798-1800, vydán 1801). Od svého vzniku se tento cyklus etabloval mezi základní repertoárová díla smyčcových kvartet, i když zprvu nebyl vídeňskou hudební společností přijímán pro svou novost a odchylku od tradičního repertoáru tohoto nástrojového uskupení. Kvartet je napsán jako klasický sonátový cyklus s první větou v sonátové formě (Allegro con brio), druhou ve formě třípětidílné (Adagio. Affetuoso et appassionato), třetí je typické scherzo (Allegro molto) s návraty a závěrečným sonátovým rondem (Allegro).
Pražákovo kvarteto bylo na toto náročné dílo velmi dobře připraveno, byli jsme svědky do detailu propracované koncepce, jež skladbu představila v nejlepším světle. Osobně nemám rané Beethovenovy smyčcové kvartety příliš v lásce, domníval jsem se, že jsou v rámci skladatelovy tvorby příliš „klasicistní“, ale po jejich vyslechnutí v podání Pražákova kvarteta jsem rychle změnil názor.

Jiří Gemrot

V české premiéře zazněl Kvintet pro klarinet a smyčcové kvarteto (2005-6) Jiřího Gemrota (nar. 1957) napsaný pro Arizona Friends of Chamber Music. Skladba vznikla za sponzorství paní Joan Jacobson a byla poprvé provedena 9. března 2007 v interpretaci Pražákova kvarteta a renomovaného amerického klarinetisty Richarda Stolzmana na 14. ročníku Festivalu komorní hudby v Tucsonu, pro který, jakožto již několikátá autorova komorní partitura, byla objednána.
Třívětá kompozice navazuje na tradiční schéma sonátového cyklu. I. Animato v sonátové formě exponuje v klarinetu výrazné hlavní téma s jazzovými názvuky. Sólový part využívá množství virtuózních běhů. Harmonická stránka obsahuje charakteristické Gemrotovy polytonální struktury. Vedlejší téma je lyričtější s méně výraznou rytmickou strukturou s inklinací k homofonii. Provedení pracuje s fragmenty tematického materiálu. Po repríze větu zakončuje obsáhlá coda z augmentovaného hlavního tématu s výraznými kontrapunkty.
II. Molto moderato v rozšířené rondové formě začíná intimní náladou paralelních sext sekundu a violy doprovázené cizorodým modem pizzicata violoncella. Klarinet funguje jako další samostatný prvek v nezávislém cizorodém modu. Druhé téma je elegické, třetí je pak reminiscencí na hlavní téma první věty s doprovodnými expresivními kontrapunkty.
III. Finale. Vivo opět v sonátové formě exponuje nový materiál. Klarinet, polytonálně odtržený od modální struktury smyčcového kvarteta, zahajuje bolestné téma ve velmi vysoké poloze. Je zde patrná spřízněnost s hlavním tématem celé kompozice, které autor v závěru cituje s novými kontrapunkty s posunem do durového tónorodu. Osobně mne nejvíce zaujala druhá část. V závěrečné větě se domnívám, že je zbytečně jásavý posun k dur-mollové tonalitě.

K Pražákovu kvartetu se přidal výborně připravený Jan Mach. Srovnám-li jeho výkon oproti premiérové nahrávce, jež vyšla na CD, jeho projev byl výrazně klasičtější, Richard Stolzman obě krajní věty hrál s podstatně výraznějším jazzovým naturelem.

Protože doba pokročila, o přestávce jsem musel tento příjemný koncert opustit. Proto bohužel nemohu podat reference o provedení rozsáhlého Smyčcového kvartetu č. 1 a moll, op. 41/1 (1842) Roberta Schumanna (1810 – 1856). Osobně by mne velmi zajímala koncepce tohoto málokdy uváděného díla v roce, kdy si připomínáme dvousté výročí narození jeho autora.

 

Foto: Jan Fila