Koncert katedry skladby HAMU 24. 2. 2010

Jan Fila 8.3.2010

 

Ve středu 24. února se konal koncert Katedry skladby HAMU v Sále Bohuslava Martinů Lichtenštejnského paláce. Tento večer svá díla představili studenti nižších ročníků.

Koncert zahájily Doteky pro harfu a trombon Petra Hory (nar. 1981, 1. ročník, doc. Hanuš Bartoň). Toto dynamicky nevhodné spojení se projevovalo od začátku provedení akustickou disproporcí, kdy harfa i v pianissimu trombónu zanikala. Kompozice začíná mnohokrát opakovaným tónem trombónu doprovázeným figurativní harfou. Od počátku byl ve skladbě cítit modální základ s minimalistickými tendencemi. Na můj vkus se v ní ale „odehrálo“ příliš málo. Provedení se ujali Dominika Ťuková a Michal Černý.

Vojtěch Esterle

Vojtěch Esterle (nar. 1987, 2. ročník, odb. as. Luboš Mrkvička) mne zaujal svým dechovým kvintetem Cesta pod lampami. U autora je patrná sofistikovaná práce s hetero-polyfonií a řadou témbrových efektů. Názvy částí nás podle autora nemají vést ke konkrétnímu programu, ale spíše naznačit, jak skladbu poslouchat.
První věta Svižným krokem (Andantino) začíná rytmizovaným dýcháním ansámblu (což ve velkém sále příliš akusticky nevycházelo). Postupně se přidávají jednotlivé nástroje s pravidelnou pulsací s četným využitím perkusivních efektů.
Druhá část Lampa (Lento) je od počátku specifická hustou harmonií, která se v průběhu věty zřeďuje. Téma se vyznačuje mnohonásobným opakováním základního tónu.
Hra stínů (Vivo) mne zaujala kontrastní stylizací jednotlivých nástrojů oproti předchozí větě. Rytmus je v zásadě homofonní bez výrazné proměny. V každém hlasu jsou patrné velké intervaly, které jsou zvláště nesnadné pro hráče na lesní roh. Po široce koncipovaném závěru skončí ansámbl unisono.
Závěrečná Fuga (Tranquillo) byla zvukově nejzajímavější. Poměrně komplikované téma s velkými intervaly a preferencí kvint činilo v expozici v hlasu lesního rohu velké obtíže s ozvem. Zaujalo mne též rytmicky komplikované propojování jednotlivých hlasů. V celém díle jsem však měl až příliš často pocit hutné sazby bez výraznějších delších pauz jednotlivých nástrojů, což se záhy stalo posluchačsky únavným. Kvintet jsme vyslechli ve vynikajícím podání Nikoly Oplové (flétna), Ivany Jenešové (hoboj), Jany Černohouzové (klarinet), Jiřího Hammera (lesní roh) a Petra Hlavatého (fagot). Jejich výkon je třeba vyzdvihnout, neboť se jednalo o interpretačně mimořádně náročnou partituru.

První polovinu koncertu uzavřel Pavel Trojan ml. (nar. 1984, 3. ročník, prof. Václav Riedlbauch), jenž představil svou klavírní kompozici Preposterous v podání Pierra Arnauda Dablemonta. Skladbu napsal za svého studijního pobytu v Londýně, kde ho přepadl náhlý, nečekaný stesk po domově. Jeho kompozice mě zaujala výraznou, bohatě rozvíjenou melodikou. Harmonie byla značně diferencovaná od polytonální struktury přes clustery k jasným klasicko-romantickým souzvukům, na můj vkus byla ale snad až moc roztříštěná kvůli příliš velkému počtu kontrastních oddílů, a formálně se proto rozpadala.

Po přestávce představil Daniel Patras (nar. 1989, 1. ročník, prof. Ivan Kurz) kompozici Surikaty pro flétnu, tympány a vibrafon, jež mne zaujala od prvních taktů. Pět miniatur střídající bicí nástroje bohatě diferencuje rytmus a nápaditě pestře zpracovává rozmanitou melodiku v modální struktuře. Skladbu jsme vyslechli v podání Marie Kroužkové a Markéty Mazourové. V lichých částech, kde bylo užito pěti tympánů, se flétna akusticky propadala, asi by bylo lépe řešit tuto disproporci větší vzdáleností obou interpretek nebo ozvučením flétny. V sudých větách mne zaujalo skládání harmonických útvarů ve vibrafonu.

Akordeonista Jiří Lukeš (nar. 1985, 1. ročník, prof. Ivana Loudová) sám představil svá Čtyři preludia pro kytaru a akordeon ve spolupráci s kytaristkou Kristinou Švábovou. Cyklus mne zaujal témbrovým využitím obou nástrojů a pestrou stylizací jednotlivých kusů. Srovnám-li autorovy předchozí kompozice, je zde vidět výrazný posun ke konstruktivismu a témbrovým prvkům, což v jeho případě jistě není na škodu. V skladbě byl patrný tónový a intervalový výběr. Zaujalo mě invenční využití tappingu (nového způsobu hry převzatého z elektrické kytary) a bartókovského pizzicata v kytarovém partu.

Jako poslední autor byl uveden Tomáš Sýkora (nar. 1979, 1. ročník, doc. Juraj Filas) s kompozicí Pět kousků pro sólové violoncello. Nepochopil jsem význam autorského slova „punk’s not dead!!!“, ve skladbě jsem žádné názvuky na punk či jiné odnože nonartificiální hudby nepostřehl. Od prvních tonů jsem byl osloven neortodoxním využitím sólového nástroje v nápadité kompozici s výraznou melodikou i řadou nestandardních hráčských technik. Poměrně obtížnou skladbu přednesl výborně připravený Jan Keller.

Závěr koncertu tvořila Komorní hudba pro flétnu, altsaxofon, basklarinet a marimbu od Petra Hory. Dílo přednesli Jana Potůčková, Jan Priwitzer, Petr Kubík a Oleg Sokolov. Na skladbě byla zajímavá fúze jazzových rytmů. Bohužel v melodice ani harmonii či formě jsem neshledal nic zajímavého, za celou poměrně dlouhou kompozici se nezformuloval nějaký racionální systém v rámci volné nebo nějakým způsobem organizované atonality. Když vezmu v potaz i jeho úvodní kompozici večera, nemohu se ubránit dojmu, že sám autor tápe, kterou cestou se vydat, přeji mu však, aby jeho hledání bylo záhy úspěšné.