Lutosławski a Panufnik v České filharmonii
Jan Rybář 6.3.2010
18. a 19. února 2010 představila Česká filharmonie na svém abonentním koncertě díla třech významných polských skladatelů. Stěžejní dílo klasika novodobé polské hudby Witolda Lutosławského Knihu pro orchestr (Livre pour orchestre), Panufnikovu Sinfonii Sacra a oba dva klavírní koncerty patrně nejznámějšího polského romantika - Fryderika Chopina. Koncert byl dramaturgicky poněkud nešťastně sestaven, ale to zjevně vyplývalo z potřeby patřičně oslavit chopinovské jubileum a nezapomínat přitom na hudbu současnou.
 Witold Lutosławski |
Dramaturgovi vřele děkuji za zařazení jedné z mých nejoblíbenějších, takřka „srdcových“ kompozic - Knihy pro orchestr (1968) Witolda Lutosławského (1913-1994). Skladbu jsem poznal již před mnoha lety, studoval ji s partiturou a její nahrávky poslouchám často i v dnešní době. Jelikož znám dílo do nejmenších detailů, první setkání s živým koncertním provedením pro mě bylo plné očekávání. Polský dirigent Tadeusz Strugala je interpretem, který si s náročnými novodobými kompozicemi ví rady. Byl evidentně velmi pečlivě připraven a díky jeho vedení podal orchestr velmi uspokojivý výkon. |
První tři části představují krátké několikaminutové quasi miniatury, které jsou dohromady přibližně stejně dlouhé jako závěrečná kapitola čtvrtá. Tyto kapitoly exponují velmi koncentrované hudební plochy, kde neprobíhá žádné nadbytečné dění. Jsou prokládány několikavteřinovými intermezzy sloužícími víceméně jako předěly mezi kapitolami. Těžiště skladby se však nachází v kapitole čtvrté, závěrečné. Hudebním materiálem vyrůstá z posledního intermezza, jež se jí bez přerušení prolíná. Ze slabé dynamiky a témbrové drobnokresby klarinetů, harfy a klavíru vyrůstá velkolepá orchestrální gradace využívající nádherná orchestrální pléna eufonicky znějících dvanáctizvuků.
V této části jsem však vypozoroval nejvíce interpretačních mezer. Bicí nástroje, které zde mají velmi důležitou, nikoli pouze doprovodnou funkci, se na počátku věty z nepochopitelných důvodů nepojily s členitým komorním zvukem orchestru a často nepřiměřeně dominovaly - narušovaly drobnokresbu hudebního dění a zbytečně tak přehlušovaly sólové smyčcové nástroje. Velkolepá orchestrální pléna naopak nebyla tak prožitá, jak by bylo záhodno. To bych však spíše přiřknul dirigentovi, který nedal dostatek prostoru pro jejich prosazení. Jsou totiž psána aleatoricky (jako víceméně celá poslední kapitola) a doba jejich trvání může být v případě potřeby prodloužena. Na druhou stranu jsem ocenil fakt, že důležitá pasáž před vrcholem skladby, kde se celý orchestr schází ve zrychlujícím se syrrytmickém pohybu, byla pospolu. To se u České filharmonie ne vždy podaří. V paměti mi zůstává Lutosławského violoncellový koncert, jenž před delší dobou orchestr provedl na Pražském jaru či Messiaenovo Eclairs sur l´au delà, kde s podobnými rytmickými záludnostmi orchestr zápasil s úspěchem srovnatelným s výkony našeho hokejového mužstva na letošní olympiádě. Možná také proto, že trenéři Vladimír Válek či Vladimir Aškenazy jsou přeci jen druhá liga.
 Andrzej Panufnik |
Na závěr koncertu připravila Česká filharmonie Sinfonii Sacra (1963) polského autora Andrzeje Panufnika (1914-1991). Lutosławského vrstevník, který však Polsko v padesátých letech opustil, zůstal paradoxně ve vyjadřovacích prostředcích více zakotven v tradičním způsobu hudebního vyjadřování. Neslyšel jsem mnoho Panufnikových skladeb, ale z toho, co znám, jsem vyčetl charakteristický a nezaměnitelný hudební jazyk na bázi modálního myšlení. Skladatel zůstává svůj, ale příliš neopouští terén tradiční symfonické faktury. Esteticky se blíží například Miloslavu Kabeláčovi. Sinfonia Sacra je dílo s hlubokým mimohudebním obsahem nábožensko-vlasteneckým. |
Zpracovává starý polský nápěv Bogurodzica, vlasteneckou píseň, kterou autor zvolil jako symboliku polské státnosti a křesťanství, jež slavilo tisícileté výročí v roce 1966.
Skladba je rozčleněna do dvou částí. První z nich je vnitřně rozdělena na tři krátké věty pojmenované Vize I - III. Rozsáhlý závěrečný hymnus vrcholící gradačně do finální velkolepé katarze je vpravdě efektní. Hudba je snadno proniknutelná, avšak není nezajímavá. Za zmínku stojí též využití čtyř sólových trubek, které jsou rozmístěny do rohů sálu. Exponují se hned v úvodu skladby jasnými kvintovými fanfárami, jež se, podobně jako např. v Janáčkově Symfoniettě, před koncem skladby zapojují do plného orchestrálního tutti. Sinfonia Sacra byla provedena s pochopením a na úrovni. Jediný problém orchestru přinášelo rozmístění sólových trubek, které díky velkým vzdálenostem místy neladily či rytmicky nezapadaly do celku.
Ačkoliv Lutosławského a Panufnikovo dílo vydalo na delší polovinu koncertu, dramaturgie České filharmonie nám klasiky 20. století konfrontovala s provedením obou dvou (!) klavírních koncertů Fryderika Chopina. Každý z koncertů má však mezi 30-40 minutami!
Při poslechu prvního Koncertu e moll (který byl zařazen po přestávce a je i o něco delší) mě však přepadaly divné myšlenky. Ačkoliv Koncert č. 2 f moll zařazený v první půli koncertu jsem si velmi užil, při koncertu druhém jsem si kladl otázku, jestli je dílo opravdu o tolik slabší, nebo mám tento dojem pouze já. Z okolí jsem byl ubezpečen, že se mi to opravdu jen zdálo a lze tedy usuzovat, že tento pocit ve mně zjevně vyvolával pouze fakt, že invenčně jsou si oba koncerty velmi blízké. „Hvězda“ večera, pianista Thai Son Dang, na kterého pravděpodobně přišlo téměř celé Rudolfinum, podal precizní výkon. Pasáže byly výborně vyhrané, jeho hra byla poctivá. Osobně mě však nijak výrazně nestrhla. Je však možné, že jsem ze svého místa neměl ideální podmínky k poslechu.
Závěrem bych ještě jednou rád poděkoval za uvedení stěžejního díla Witolda Lutosławského, které jsem téměř dvanáct let toužil vyslechnout naživo. Bohužel jsem měl pocit, že dramaturgie vzácně nevyhovovala žádné straně posluchačského spektra. Snaha zařadit soudobou hudbu mezi světovou klasiku je na jednu stranu pochopitelná (stejně jako snaha sestavit polský program), ale nejsem si jist konkrétním výběrem děl. Milovníci salónního romantismu a Chopinovy srdceryvné melancholie museli být zděšeni dravou (ale i hravou) poetikou Lutosławského a posluchači preferující novější hudební vyjadřování zajisté příliš neocenili provedení obou Chopinových koncertů, které dohromady vydají na kratší koncert. Nutnost uvádění soudobé hudby i na klasických abonentních koncertech výstižně vystihuje věta, kterou jsem zaslechl od jisté dámy sedící vedle mne: „Pro mě bylo zajímavé slyšet, že něco takového vůbec existuje.“ Smutný, leč zjevně pravdivý výrok.