Básně Evy Košinské
3.3.2010
Transsibiřská
Přišel uprostřed léta
na šachovnici rozehraná partie
černý kůň změnil směr
po vzoru jeho kroků
oba jsme rázem znehybněli
co říci ve chvíli
kdy baletka upadne při premiéře
před vyprodaným hledištěm
je to tak dlouho…
na stole stydne kuře
dívám se skrz dlaně
do labyrintu kostí
è passato molto tempo
tvrdíš zamyšleně
v podstatě natahuje přítomnost
příroda byla tenkrát proti
sněhová vánice uvěznila auto
nervózní lidi v pekle
malého prostoru
è passato molto tempo
odpovídám s ústy na skle
rána bývají poslední výzvy
pro cestující na Sibiř…
Předtucha
Ve snu bylo tak těsno
že se probudili vedle sebe
jako úplně cizí lidé
já tě přece neznám!
řeklo tlumené světlo zpoza závěsu
démoni odložili oči na okno
malá dívka venku spadla
z houpačky
tichý nářek vibroval ulicí
za rohem netušené prázdno
jako by člověk náhle sklapnul
knihu vprostřed příběhu
Vír
Kdo rozvířil ta čísla
že se už matně orientuji
ve změti diagramů
v mozku červotoč hloubí inferno
jó, je to těžký
dloube do mě ramenem
sousedka a výtah těsný
sjíždí tam
kde se už nezeptáš
– kam jsem odložil své boty?
Tělo dům
Krutá smečka vzpomínek tě dostihne
když obvykle zavřeš oči a
necháš se zpodobnit v nejbližším domě
je to jako chodit po hrachu
plížit se cizím a čekat na známý výbuch
chodby napjaté k prasknutí
I.
za prvními dveřmi žije jeden
co zabíjí pohledem a v lednici
namísto mléka průsvitné slzy v plastu
které se pijí v okamžiku vítězství
nad sebou – kdy vstane
a nechá si v pokoji setnout hlavu
ranním rozbřeskem šedého sídliště
II.
ta za druhými dveřmi stále zoufale
volá jedno číslo za druhým a i když na druhém konci
dávno nikdo nedýchá – stále se snaží
vyvolat duchy, spojit se s minulým
jen je dávno srovnána se zemí
ulice, ve které kdysi rozepjala kabát
a chlad si ji uzamkl do žeber
III.
a třetí dveře od malé pece
kde se probíjí jako jiskry dva slepci
hole o hole dlaně o dlaně
všechno úzké
rozbitá ústa a nekonečná pláň temnosti
a ty jako to světlo z černobílé fotky
boříš kompozici klepáním na okno
tisknou se k sobě
ztraceni pro tuto noc
kdy pro ně vzpomínáš
IV.
a pak je tu půda
kam nenahlédneš bez lístku
je jako stará pošta
se zetlelými dopisy
kde zapomenutá úřednice
piluje stále dokola své nehty
zatímco dorůstají
ten nekonečný pohyb ta nekonečná
sisyfosština
tě vrací zpátky do času
kdy bylo snadné
sundat triko
a po hlavě padat schodištěm
na bolest nehledět
vstříc matce
V.
ve sklepě pak čekají oni
víš o nich a často je krmíš
jsou však tak plaší že bys je
nejraději opustil
umřeli by ale na střet s dnem, jeho ostrostí
a ty bys pak dlouho chodil městem
a smutek by tě stopoval jako sníh
VI.
ta vzpomínka na barvu granátového jablka
jednou v létě otisk na zápěsti
rodina pod slunečníkem
a kotník dívky od vedlejšího stolu
zářil do rána jako krutá předpověď počasí
přišly bouřky
na něž jsme zapomněli…
–––––––––
Eva Košinská (nar. 1983 v Čeladné) vystudovala český jazyk a literaturu a komparatistiku na FF UK v Praze. V současné sobě působí jako doktorandka při Ústavu pro českou literaturu AVČR, živí se jako internetová copywriterka. Vydala básnickou sbírku Solný sloup (Literární salon, Praha 2008). Průběžně publikuje na serveru Totem. Publikované básně vznikly v letech 2009–2010 a sledují významné změny autorčina života.
