Sinfonia pacis Viktora Kalabise v provedení Zdeňka Mácala a České filharmonie
Martin Ledvinka 25.2.2010
V pražském Rudolfinu se ve čtvrtek 11. února uskutečnil další koncert České filharmonie pod vedením Zdeňka Mácala, na kterém tentokrát zazněly dvě skladby naprosto rozdílného ražení – Symfonie č. 2 Viktora Kalabise a programní symfonie Manfred Petra Iljiče Čajkovského.
Už od prvních tónů bylo slyšet, že jedno z nejslavnějších děl Viktora Kalabise (1923 - 2006) nastudoval dirigent Zdeněk Mácal s velkou pečlivostí. V jeho podání zněla Kalabisova Symfonie č.2 pro velký orchestr op.18 s podtitulem „Sinfonia pacis“ kompaktně a neztratila dramatický tah až do svého triumfálního závěru. Tuto skladbu, která už ve svém názvu naznačuje z jakého obsahového podnětu vyrůstá, komponoval autor v letech 1959 až 1961 a od té doby je poměrně často uváděna na koncertních podiích u nás i v zahraničí. K významu jejího titulu se Kalabis často vyjadřoval a pokoušel se přiblížit posluchačům i její obsahově-filozofický význam. Dovolím si citovat z monografie Jaroslava Šedy: „Vzrušené události světové politiky a stále naléhavěji vzrůstající problém všeho lidstva – válka či mír, inspirovali mě k mé poslední skladbě… Hrozící přízrak války mi nedal spát a pokusil jsem se říci k tomuto problému svůj názor hudbou.“
| Kalabis využívá pro formální konstrukci tohoto díla tradičního čtyřvětého sonátového cyklu, ovšem s drobnými odchylkami. Melodické myšlenky komponuje principem dodekafonickým – totiž např. hlavní melodie první věty pracuje s 11 různými tóny chromatické stupnice –, ovšem dále se s takto vytvořeným tématem pracuje klasicko-romantickým způsobem. První větu, Andante moderato, tvoří pomalá, postupná gradace na formálním základě barokní passacaglie. Autor tuto větu popisuje jako obraz „volně plynoucího života“. K provedení je zde ještě nutno vyzdvihnout práci Zdeňka Mácala, jenž v úvodní větě velmi citlivě zdůraznil právě kontrapunktickou práci s hudebními myšlenkami, která zde tvoří základ kompoziční práce. |
 Viktor Kalabis |
Další pokračování skladby přináší zásadní změnu hudební nálady. Do předchozího, víceméně introvertního rozjímání vpadá válka. Dravé scherzózní Allegro druhé věty jasně doplňuje autorův komentář k této části: „koncentrace všeho, co představuje válka, hrubost, fašismus“. Sarkasmus a absurdita této části není nepodobná stylu Šostakovičových scherz. A poté, co se do vřavy připojí i malý buben se svou charakteristickou stylizací pochodového víření, se mi bezpečně vybaví jeho Leningradská. To ovšem nikterak nezmenšuje dramatickou sílu ani specifickou krásu Kalabisova díla.
Velké dynamické rozdíly, na kterých je postaveno drama druhé věty, zvládl Mácal opět na výbornou. Bohužel ve třetí části, Andante molto quieto, přišlo drobné zaváhání interpretů. Jedná se o vůbec nejsubtilnější a nejkřehčí část celého cyklu, a právě proto také interpretačně nejnáročnější. V úvodním kontrapunktu smyčců v ppp je opakovaně použito intervalu velké septimy, která v souhře dělala interpretům ČF slyšitelné problémy. Po „spálené zemi“ (jak charakterizuje třetí větu Kalabis) následuje attacca rozuzlení celého dramatu.
Závěrečná věta Allegro comodo e giocoso nejprve hudebně shrne „otázky“ předcházejícího dění a poté na ně odpoví mohutným a triumfálním závěrem v zářivém D dur. Síla lidství zvítězila nad hrůzami světa.
Sluší se ještě zmínit o druhé polovině večera – po přestávce zazněla symfonie Manfred op. 58 Petra Iljiče Čajkovského (1840 - 1893). Přiznám se, že toto není právě můj šálek čaje a tak rozměrné dílo (snad více než hodinové!) bylo nad mé síly. Přesto mohu říci, že i druhá skladba byla technicky podána velmi precizně.
Vystoupení ČF pod taktovkou Zdeňka Mácala ve mně zanechalo velmi kladný dojem. Jak je zřejmé, bylo pro mě vrcholem večera provedení Kalabisovy skladby, kterou jsem znal pouze z nahrávky Symfonického hlavního města orchestru FOK (dir. Václav Smetáček). V porovnání s nahrávkou však Mácal zvolil o poznání pomalejší tempo v obou pomalých větách (1. a 3.), což mu umožnilo více se soustředit na kontrapunktickou práci. Podobně Mácal z mého pohledu lépe propracoval dynamické zlomy a gradace, a tak i na základě tohoto srovnání chválím výkon celého orchestru a děkuji za krásný hudební zážitek. Škoda jen, že koncert nebyl poctěn hojnější přízní publika.
použitá literatura:
Jaroslav Šeda: Viktor Kalabis (díl 1.-3.), Praha 1992
Jiří Pilka: Viktor Kalabis – portrét skladatele, Praha 1999