Kytarový recitál Ivana Boreše v žižkovském Atriu
Jan Trojan 23.2.2010
11. leden 2010, pondělí. Po úzkostně zdolané cestě, kdy Praha čelila sněhovému kolapsu, jsem se s nepatrným zpožděním ocitl v síni žižkovského Atria. Na programu večera byl autorský sólový recitál komponujícího kytaristy Ivana Boreše. Plánovaný začátek v 19:30 se lehce opozdil z důvodu uvíznutí některých posluchačů v tramvajích na kalamitní trase.
 Ivan Boreš |
Program první půle recitálu byl složený z 12 koncertních etud pro sólovou kytaru, Nocturna a Tuláka, skladby ovlivněné Londonovým románem Tulák po hvězdách. Tento hodinový blok zahraný bez přestávky pod názvem Obraz prvý reprezentoval brzy očekávané vydání sbírky Borešových skladeb v nakladatelství Jc-Audio Jiřího Churáčka, jež by měla též obsahovat poslechové ukázky na DVD.
12 koncertních etud, op. 1 (2005) tvoří cyklus přinášející nové či převzaté výrazové a technické prostředky ve hře na klasickou kytaru. Etudy výstižně charakterizují autorův lyrický svět barev a modálních invencí, které široce rozeznívají paletu sonických obrazů. Pomocí flažoletů, modálních harmonií, přeznívajících flažoletových ploch či ne zcela tradičních kytarových technik, jimiž je např. hra jednoruč či tapping (mohu-li převzít tento název techniky ze hry na elektrickou kytaru), vznikají velmi expresivní zvukové plochy.
Skladba s následujícím opusovým číslem, jež technicky navazuje na předešlý cyklus, nese název Nocturno (2006). Podle autorových slov vypráví o dešti. Jedná se o zvukomalebnou kompozici, k niz mě napadají přívlastky vypovídající o charakteru Borešova kompozičního jazyka – upřímnost, skromnost, schopnost vyjádření vnitřní osobitosti, kterou explicitně vnímám i v dalším, v poradi třetím, opusu Tulák (2007).
Tato kompozice je inspirována příběhem vězně Darella Standinga z prostředí žaláře v San Quentinu, jenž ztvárnil Jack London ve svém románu Tulák po hvězdách. Myslím, že skladba nejvíce vystihuje autorův smysl pro modalitu. Domnívam se take, že se na hranici výrazové či dynamické expresivnosti v Obrazu prvém jedná o kompozici nejvýraznější, přestože ji nijak nechci porovnávat s ostatními skladbami. Snad je to dáno mimohudebním zdrojem vypjatého Londonova příběhu. Rozhodně bylo dobrým počinem, zařadit Tuláka v dramaturgii celého attacca bloku na jeho konec.
Přestože bylo autorovým záměrem a přáním, nechat celou první půli zaznít bez potlesku mezi skladbami, zdála se mi tato volba nepříliš šťastná vzhledem k orientaci v dramaturgii večera. Obraz prvý byl zahrán v osobité a znamenité interpretaci – bohužel bez gesta mezi skladbami, bez „vydechnutí“. Vzhledem k tomu, že jsou některé etudy hrané attacca a Borešův kompoziční jazyk je v těchto opusech většinou modální a místy diatonický, je snadné se posluchačsky „přehlédnout“. Přesto je mi sympatický onen krok, zahrát vše jedním tahem, ponořit se do lyrické kontemplace.
V druhém bloku zazněl částečně improvizovaný Melodram ze sbírky Erbenových Prostonárodních českých písní a říkadel (2008). Tato odlehčená část byla oproti předchozí pojata v seriózně hravém duchu. Autor-interpret hudebně improvizoval na pomezí artificiální a jazzové polystylovosti a zároveň se zhostil recitace. Po odeznění připravené části melodramu dal Boreš posluchačům prostor k náhodnému výběru z Erbenových textů, k nimž pokračoval ve stejném hudebním duchu.
Je příjemné, poslechnout si a vidět autora-interpreta, v tomto případě také manažera v jedné osobě, jehož tvorba je schopna oslovit řadu posluchačů a interpretů. Sólový recitál se v příštích měsících vydá na „turné“ po našich i zahraničních hudebních sálech. Kromě prostor Galerie HAMU a sálu konzervatoře v Teplicích zavítá např. také na půdu Zürcher Hochschule der Künste s cílem oslovit tamní univerzitní publikum. Pokud připomenu brzy očekávané vydání Borešových skladeb a DVD, mám pocit, že se rýsuje příjemná autopropagační linie jeho tvorby, která jistě do budoucna nabyde o další opusy. Jsem zvědav a těším se, jakým směrem se bude ubírat Borešův kompoziční jazyk a interpretační osobitost.