Česká filharmonie 5. února 2010

Jan Fila 21.2.2010

 

 

 

Ve čtvrtek 4. února a v pátek 5. února přednesla Česká filharmonie v rámci abonentních koncertů program složený z děl Antonína Dvořáka, Petra Ebena a Johannese Brahmse. Vedení orchestru se ujal Ondrej Lenárd.

Koncert zahájila symfonická báseň podle balady Karla Jaromíra Erbena Vodník, op. 107 (1896) Antonína Dvořáka (1841–1904). Již od prvních tónů bylo znát, že orchestr nebyl ve formě. Zvuk sólových dřev byl často kryt smyčci a v žestích se ozývalo až příliš falešných tónů. Přesto byl dojem z poslechu této skladby průměrný.

Bohužel toto nelze napsat o další kompozici večera. Petr Eben (1929–2007) napsal svůj Koncert pro varhany a orchestr č. 2 (1982) na objednávku vídeňského rozhlasu k zasvěcení nových varhan v sále ORF. Skladba se od doby svého vzniku stala klasikou, běžně zařazovanou do koncertních programů světových orchestrů. Ačkoliv se nejedná o duchovní hudbu, autor použil jako motto citát z Prvního listu svatého apoštola Petra „Neboť protivník váš, ďábel, obchází jako lev řvoucí, hledaje, koho by pohltil.“  K sólovému varhannímu partu Eben připojil žesťové nástroje (2 lesní rohy, 2 trubky a 2 trombony), rozsáhlou baterii bicích nástrojů a smyčcový orchestr.

Od první věty Maestoso. Agitato mne nemile překvapilo příliš pomalé tempo celé koncepce Ondreje Lenárda, kterému se tak tento koncert rozpadal pod rukama. Kompozice začíná dialogem sólového nástroje a orchestru v rubatovém přednesu hutných akordů. Následující rychlé tempo pak v náznaku sonátové formy přináší virtuózní materiál zpracovaný pro Ebena typickou technikou – propojováním polyfonního materiálu. Druhá část navazující attacca – Andante rhapsodico. Allegretto scherzando. Maestoso – zpracovává materiál první věty novým způsobem. Zvukově připomíná typické meditační části Ebenových varhanních cyklů. Závěr věty pak rekapituluje introdukci úvodu koncertu v nových souvislostech.

Petr Eben

Finale Molto vivace bylo uchopeno příliš rozvláčně a rytmická nepravidelná dramatická faktura se minula účinkem. Toto příliš pomalé tempo ještě navíc ztrácelo na intenzitě, závěr se tak odehrával v ještě výrazně pomalejším pohybu.

Obtížného sólového partu se ujal skvěle připravený Aleš Bárta. Bohužel toto nelze říct o orchestru. Nepochopil jsem, proč k tak velkému čtyřmanuálovému nástroji, jakým disponuje Rudolfinum, bylo zvoleno menší obsazení smyčců. Aleš Bárta musel volit komornější zvuk registratury, a proto varhany až příliš často zanikaly. Lenárd výrazně podcenil akustické vlastnosti zaplněného sálu. Nejmarkantnější to bylo ve třetí větě, kde byly varhany přehlušeny (!) sólovým vibrafonem.
Orchestrální party Ebena nepatří k nejtěžšímu z běžně provozovaného repertoáru, přesto nejsou jeho obligátní součástí. Zvláště v druhé části se varhany stávají vlastně součástí orchestru. Bohužel orchestr jim věnoval jen málo péče a na zvuku to bylo až příliš často slyšet. Je ostudné, když se z orchestru, který bývá označován jako „první orchestr České republiky“, ozývá tolik intonačních nepřesností, obzvláště ve skupině žesťových nástrojů. I sólo primáše orchestru Miroslava Vilímce bylo ledabyle zahrané a příliš jsem z něj umění Ebenovy poetiky nepochytil. Celkově dirigentsky nedobře uchopený koncert zněl téměř pětatřicet minut (běžná doba duratty známá z několika špičkových nahrávek je přitom mezi dvaadvaceti až čtyřiadvaceti minutami!). Je mi opravdu líto, že provedení této kompozice, jež patří mezi mé oblíbené, bylo tak špatné. Ani publikum takováto koncepce příliš neoslovila a po vlažném potlesku byli interpreti propuštěni do zákulisí.

Po přestávce zazněla Symfonie č. 4 e moll, op. 98 (1885) Johannese Brahmse (1833–1897). Od prvních tónů bylo znát, že Ondrej Lenárd věnoval přípravě této skladby daleko větší péči. Přesto se však až příliš často ozývala nesouhra ve smyčcových skupinách a množství intonačních nečistot. V závěrečné části (úvod slavné passacaglie) užil Lenárd na můj vkus příliš rychlé tempo a její slavnostní charakter byl tak potlačen.

Můj celkový dojem z navštíveného koncertu byl velice rozpačitý. Je nutné se ptát, kde je chyba. V posledních letech jsme jako posluchači svědky nebývalého úpadku našeho předního orchestru, ze kterého se tak stává provinční těleso. Domnívám se, že jiné než radikální řešení spočívající mj. ve velkém omlazení orchestru tento katastrofický stav asi nevyřeší. Ovšem vzhledem k tomu, v jaké situaci se orchestr momentálně nachází, se toho zřejmě velmi dlouho nedočkáme.

 

Foto: Jan Fila (1) a archiv