Nedoslýchavá lastura
Stanislav Vávra 16.2.2010
Nedoslýchavá lastura
Křeč a stín
A kdo s kým
Nevidíš
Korálky s věží splývají
Hledají rým
Na slovo
Nic
Spár vlní se
Vzdych
Nad rozevlátou sukní
Tvých šatů nedělních
Dnes rozdal jsem je potají
Sic
A slovo bylo jen dým
Bílé zaoblení kolesa
Mělo pozdě k ránu
A nevím proč
Tvar tvých náušnic
Blýskavých tmou
A rtem rozeklaným žízní
Křič a vzhůru se nes
Na sedle havrana
Jenž od rána zpívá tklivou árii
O panáčku na slunci
Zmítajícím se v laloku
Ryby
Počestné barvou rtuti
Zkalené touhou po víně
Vypoceném slzami nevěstek
Pak byl náhle všude klid
Jen nedoslýchavá lastura se bloudíc
Zastavila aby naslouchala
Neslyšela nic
Měla zavřené oči
A neviděla nic
Jen ticho kráčelo kolem
A vířilo písek
Darem dát chtěl jsem ti nůž
Se střenkou v tvaru lastury
Darem chtěl jsem ti dát život
Volat tunelem noci
A sbírat žábry pavouků
I drahé kameny
Vzácná dřeva
Z nichž upleteš mi rakev
Až řezník míru na boty mi vezme
Darem chtěl jsem ti dát nůž
Já blázen nevěděl
Že máš ho už
Písek přeléval se v dešti
Nevěděl
Dávno zapsal jsem si o něm všechno
Do zápisníčku s tečkami
Do jiker pohlcených
Šedými sklovinami kyselin
Stopy za mnou mizely
Kdosi je ukrádal večernímu světlu
Pletlo si cestu s nadějí
Že záhy zemru
Nedoslýchavá lastura
Okem slídí v kosmu
Hledá ten zvuk co zachvěl se jak srdce
Zlomená tříska umazaná štěstím
Je dlouhý den
I noc
I píseň co zpívalas mi
Po orgastické noci
Halená jen do mých snů
Promítaných na zeď chrámu
Nedoslýchavá lastura se zaleskla
Potom
Vzdychla si zklamaně
Vlna z ovcí blátem drolivá
Spláchla ji rychle
A hned
Až zmizela
Na mořském břehu
Pak kvetly jen
Koho byly ty stopy?
Střep v dlani
Tajemství ukryté v suti
Den rozsvícený hůlkou
Pokrytou ohýbanými slovy
Šál z dásní znetvořených
Den pohrdavý
Den pohrdající polibkem koně
Už jsem o kousek dál
Už vím co je metr skal
Už vím proč
V dešti sál
Svůj šál
Zkrvavený hrůzou
Z písma na stropě
Na klenbě
Kdes odložila šat
A lákala mne k smrti
Co přichází
Jako něžný střípek
Svíráš ho v dlani
A rozvíráš
Zmítá mnou touha
Líbat té šály ústřižek
S kapkou rosy krve
Již temně hnědé
A tajemné
A křičící
Hora suti
Když křen voní snem
Být bez hlavy
V lednovém dni
Kdy křen voní snem
O holi zavěšené v studni
Pít vařený louh hltavě
Psát o svém svědomí
Na dveře zahradní
Být bez hlavy
V noci před mrazivým dnem
Měl tanec v konečníku
K snídani světlo zádveří
Skrýval je v drátech slunečníku
Snil o očích lesklých jedem
Hrál dámu s tancem
Když květy kvetly bezhlavě
Na kouli v závoře
Byl bezhlavý
V lakovém pouzdru
Dámy s levým ňadrem
Okapem proudilo sperma
Tam nahoře totiž
Až pod doškovou věží
Nedoslýchavá lastura spávala
Bylo tam ticho a klid
Tam nahoře totiž
Tam bývala herna
Teď po ní zůstal tam
Snad já
Snad ty
Snad on
Jen sám – hltavý
Bez hlavy
Zasklený pohled
Hořlavé páry skal a běh lascivních stínů sedlinami barev
Provozují hru na krk lastury
Daleko znějí malby ve větvích kaštanů podzimních
Dívka lemuje květ drobným stehem očních koutků
Svět rozpuštěný do kyselin
Slzy byly znovu vymodelované do tvaru zrcadlově zakřivených
Houslí umírajících v pasti
Podle proudění krve
Dásně rozleptané naučenými sladkostmi
Mlčím a stojím na levé noze
Neboť dráhy měst jsou nedůsledné
Výsadou člověka bdít je v pozdních hodinách hřbitova
Brodit se zátiším tvých záclonek
Bylas oblečena do prachu pampelišek
Nikterak jsem nespěchal
Časnými návraty fialových rán
Krystalizujících v lastuře noci
Hořely páry skla a můj sen se zdál tobě
Prožil jsem svítání posledního dne
–––––––––
Stanislav Vávra (nar. 1933 v Praze) je posledním žijícím členem surrealistické skupiny Libeňští psychici. Naposledy vydal s editorem Martinem Machovcem stejnojmenný sborník, ve kterém shromáždil texty autorů skupiny z let 1945–1959 (Concordia, Praha 2009). Kritika tento počin označila za „literárněhistorický zázrak“.
předchozí příspěvek autora
internetové stránky autora
foto Tomáš Mazal, 1997