Básně Štěpána Noska
12.2.2010
List
Ne, opravdu vám moc nepíšu,
a když, tak odpovídám po dekádách,
ale myslím na vás, prosím netrapte se,
cítím vás, jsem ještě s vámi, poznávám vás,
v nejasném tušení hraničícím s jistotou,
když naschvál vrazíte se do kudrnatých
větví nejbližšího stromu a bez skrupulí
začnete cukat povědomými obrazy,
když to hned vedle tupě cvakne
jako ve starém aparátu vyvlečený svitek,
když po půlnoci už není seč by mohlo,
co by spánky dokázalo uklimbat,
když radostně mi jdete v ústrety a pak se
odbojářsky ztratíte v posečené kukuřici,
když mi v cizích jazycích potutelně
vytrháváte svá vlastní milosrdná slova
a v titulcích vás jako postsynchronní ruchy
zmíní nějaký polský film,
když na poslední chvíli zahlédnu vás,
jak třepotáte kotníky na zábradlí dálničního mostu,
a/nebo vidím, jak ze strany vás maže mokrý sníh,
mám vás tady, pořád mi na vás záleží,
smiřte se s tím prosím pokud možno –
ne, už nikdy nebudu vám psát.
Nové jaro
Kdo položil tu stezku až na samý horizont,
navržen budiž na prestižní ocenění
a jeho jméno budiž komoleno všemi,
ať v paměti utkví i paní učitelce mého syna,
ať neminou ho Události, komentáře,
ať interview povede se v příloze Relax,
v Lidových novinách,
ať mezi avon & london look plynule se vklíní,
ať Radim Kopáč z ministerstva
mu s květinami běží blahopřát,
ať brzy pojedná ho Karel Piorecký.
Kdo položil tu stezku až na samý horizont,
učinil ten zázrak,
že moji rodáci se nám sem podávají
jen jako položky čárového kódu –
přílesní korzo, přespolní kolonáda
nesoucí na zádech různě dlouhá, různě hustá světla,
takový malý zázrak, nežádané štěstí,
že odsud vyhlížejí
jako živý zástup nepravděpodobných,
inverzních andělů.
–––––––––
