Básně v próze
Jonáš Hájek 7.2.2010
Česká kotlina
A tak jsme obešli velký rybník s mokřadem. Muži v jedné vesnici si maně vzpomínali, že jako kluci běhali přes lávku za jeho koncem. V další jménem Zbraň vyprávěla stará paní, že mostek před rokem strhli cikáni. Po přechodu řeky – lávka stála – jsme si oddechli. Teď už dojdeme. Ale za tratí přišel ječmen, hryzající do stehen, a po něm čarovná louka, na kterou dlouho nikdo nevkročil. Hledajíce náznak srní pěšiny, doklopýtali jsme po svahu mezi tratí s mokřadem a knížecí oborou s prostorným lesem k zarostlému srubu. Z nejhoršího venku. Teď už dojdeme, opakovali jsme. Ale čekala nás džungle plná trní a svízele. Pak jsme ještě sešli na frekventovanou trať a báli se zatáčky před námi. Za ní se konečně vynořil průsek a potom nádraží, kam nevede rozumná cesta; kde stojí za oknem konvice a mezi květináči kouří osamělá výpravčí.
–––
Končí Mahlerova první symfonie „Titan“. Sedím v nějaké druhé třetí řadě v přízemí pražského Obecního domu a dívám se nahoru. Úplně vlevo na empoře má své místo předkloněný profesor J.; podpírá si hlavu, pootočenou trochu do strany. V otvoru zprava, kudy se k empoře chodí, sleduje blížící se happy end roztomilá slečna, která se usmívá směrem k pohlednému dirigentovi a jeho malířským rukám. Představuji si něco v tom smyslu, že jde pouze o uvaděčku, která nemá co na práci, a tak už jenom čeká na konec představení. Secesní prohlubeň je však zároveň lóží princezny…
Tak střídám pohled na dva protiklady. Profesor J. vypadá skoro tragicky: z jeho teskné sochy se dá číst, že už to dávno není a nebude. A slečna, celá rozesmátá, se dává strhnout břeskným vírem, protože tentokrát to skutečně dopadlo dobře.
Ztracená věc
Markovi
„Vždyť umřeme,“ pomyslel sis, Bůh někam zmizel, žaludy pleskají na střechu požehnané chaty. Marně přemýšlíš, jak rychle říct, že tamten starý básník je mistr upřímnosti, ale že sebelítost, soudcovství a sprostota nejsou zrovna ve tvých kartách. Lámeš si hlavu, jak najít doklady ztracené v sesuté aleji, proč to neuvést, někde tam nahoře v poli.
„Vždyť žijeme,“ slyšíš odpověď, a ještě ráno žárlíš na kamarádovu správnější větu a že ji vyslovil. Třeba jsi pověrčivý, ale víš, že teď musíš jít obráceně, vysbírat všechny ty roztroušené řeči, připustit, jak legračně se potácíš mezi mlčením a žvaněním, mezi jedním a druhým okrajem silnice, musíš jít sám jako v pohádce.
„Jo,“ vypadne z tebe pod starou jabloní, jakmile zvedneš černý obdélník, ačkoliv opak by také přicházel v úvahu. Kdepak umění ztrácet, raduješ se nepokorně, umění ztroskotat a znovu vyplout na vlnách podzimu někde tam nahoře v poli. Ztracenou věc najít ihned poté, co sis pomyslel, že se Bůh vrací do jejich tváří.
–––––––––
Jonáš Hájek (nar. 1984 v Praze) vydal jednu sbírku básní, připravuje druhou. Živí se jako redaktor v hudebním nakladatelství. Hlásí se též k odpovědnosti za zdepřítomnou rubriku s básněmi.
foto archiv