Recitál Karla Dohnala a Ivo Kahánka v žižkovském Atriu
Jan Fila 3.2.2010
V úterý 19. ledna se v Atriu na Žižkově uskutečnil nevšední recitál klarinetisty Karla Dohnala a klavíristy Ivo Kahánka. Oba protagonisté patří mezi naše nejúspěšnější interprety z mladé generace, a tak koncert skýtal jedinečný kulturní zážitek. I přes nepříznivé počasí bylo Atrium z větší části zaplněné.
 Ivo Kahánek a Karel Dohnal |
Velmi pestrý program recitálu byl zahájen Première Sonate pro klarinet a klavír Mozartova současníka Françoise Devienna (1759–1803). Tento známý francouzský skladatel byl také profesorem flétny na pařížské konzervatoři a fagotistou v pařížské opeře. Je autorem dvanácti ve své době velmi úspěšných oper, devatenácti nástrojových koncertů pro dřevěné dechové nástroje a více než šedesáti sonát pro klavír. Napsal dodnes respektovanou metodiku hry na flétnu. Deviennovy skladby jsou stále vyhledávány hráči na dechové nástroje pro jejich brilantně zvládnutou nástrojovou techniku a posluchačskou vděčnost.
Première Sonate využívá přehlednosti klasického schématu sonátového cyklu. Předvádí nástroj od virtuózní polohy přes klenuté zpěvné pasáže až po rytmicky pestré části závěrečného ronda. V rámci celého koncertu působila tato sonáta nakonec „šedivě“, neboť Karel Dohnal nemohl předvést veškeré barevné odstíny svého nástroje jako ve skladbách následujících.
 Franco Donatoni |
Italský skladatel Franco Donatoni (1927–2000) je v českých zemích znám především jako školitel několika skladatelských generací v rámci letních kompozičních kursů v Sieně, které navštívila řada českých autorů, např. Václav Riedlbauch, Vít Zouhar, Jiří Gemrot, Miroslav Kubička, Sylvie Bodorová nebo Pavel Kopecký. Z těch zahraničních pak např. Magnus Lindberg, Esa Pekka Salonen či Javier Torres. Není bez zajímavosti, že v tvorbě většiny jmenovaných českých autorů se vliv Donatoniho příliš neprojevuje. |
Řada jeho skladeb patří dodnes k obligátnímu repertoáru interpretačních soutěží. Nejinak je tomu i s kompozicí Clair pro klarinet sólo (1980), která se od svého vzniku etablovala jako povinná skladba klarinetových klání. Dvě věty stojí charakterově v ostrém protikladu. První kus je velice extrovertní, ponejvíce přednášený v silné dynamice, plný neuvěřitelně obtížných běhů v celém rozsahu nástroje se sklonem k punktualismu. V melodice je patrná seriální struktura, formálně pak naznačená třídílnost. Osobně mne spíše zaujal druhý kus (u prvního jsem měl pocit přemrštěné konstruktivnosti nad autorovou osobní invencí ), který je naopak intimní, přednášený v krajně tiché dynamice. Nálada se změní až v závěru, kde se opět na třídílném půdorysu objevují náhlé akcenty a výbuchy expresivních ploch včetně explozivních slapů. Nejzajímavější je sledovat nepřeberné množství zvukových možností nástroje, což je ale přeci jen trochu málo.
První polovinu koncertu uzavřelo Spiegel im Spiegel (1978) Arvo Pärta (nar. 1935) ve verzi pro klarinet a klavír. Tato kompozice je jedním z prvních děl ve stylu tintinnabuli (vycházející z představy znějícího zvonu). Skladba neopustí diatoniku F dur. Originální verzi Pärta napsal pro housle a klavír, dnes se ovšem hraje v transkripci pro řadu sólových nástrojů (viola, violoncello, kontrabas, flétna, klarinet, lesní roh nebo bicí nástroje). Patrné je rozdělení funkcí obou nástrojů na dlouhé držené noty sólového klarinetu a figurativní doprovod klavíru využívající rozklady diatonických souzvuků. Při interpretaci je důležité, aby interpreti udrželi jednotnou náladu skladby. Osobně tuto kompozici nemám příliš v oblibě, nejsem se zde schopen sžít s Pärtovou touhou po maximální jednoduchosti.
Pauzu po první půli koncertu bylo možno využít k prohlídce 13. výstavy Kompresionistů (7. ledna–5. února 2010) ve výstavní síni Atria. Z pěti vystavených autorů mne svou nezřetelností velmi zaujala minimalisticky řešená abstraktní plátna Jiřího Štědry. Svou výraznou expresivitou pak tři obrazy z cyklu Jiřího Holka věnovaného Donu Quijotovi.
 Jiří Holek: Don Quijotte |
Po přestávce Karel Dohnal a Ivo Kahánek brilantně přednesli slavnou Sonátu pro klarinet a klavír (1962) Francise Poulenca (1899–1963). Jedno z posledních autorových dokončených děl vzniklo na objednávku Bennyho Goodmana. Poulenc ho věnoval památce svého dlouholetého přítele Arthura Honeggera. Premiéry v podání Bennyho Goodmana a Leonarda Bernsteina v Carnegie Hall 10. dubna 1963 se skladatel již nedožil. Provedení této kompozice bylo vrcholem koncertu a oba interpreti v něm ukázali své nadprůměrné schopnosti ve spojení s nadčasovou hudbou.
| Soudobou kompozici v druhé polovině koncertu zastupovala Reminiscence (1988) pro klarinet a elektronický zvuk Pavla Kopeckého (nar. 1949). Základní složkou elektroakustické stopy byly různé zvuky z klarinetu bohatě transformované do řady samplů. Důležité bylo též zapojení reverbu přímo snímaného sólového nástroje. Reverb byl dle mého názoru nadužíván a zprvu poutavá skladba přestala být zvláště s přibývajícím časem zajímavou. Až před koncem mne zaujal sólový vstup klarinetu bez elektronické složky, který využíval multifonika a slapy. |
|
Program zakončila Fantasia da Concerto na motivy Verdiho opery La Traviata italského flétnisty a skladatele Donata Lovreglia (1841–1901). Autor užil dvou výrazných témat opery, a sice hlavní téma exponované v předehře opery a árii Brindisi. Obě je pak zpracovává jako témata s variacemi. Nejpůsobivější byly ornamentální variace v závěru. Bohužel, jak tomu u takovýchto transkripcí, oblíbených v době vzniku předlohy, bývá, výsledné dílko je příliš dlouhé na to, jak zpracovává užitý materiál a záhy klade otázku, proč vlastně pokračuje.
Publikum si vyžádalo ke koncertu dva přídavky. Prvním se stal Valčík op. 42, č. 2 Fryderyka Chopina (1810–1849) v úpravě pro klarinet a klavír. Druhým přídavkem pak byla skladba Episodes from the Crescent Moon Jószefa Balogha (nar. 1956). Krátká skladba mísící maďarské a turecké vlivy okořeněné jazzem byla vtipnou tečkou nevšedního koncertu.
Foto: Jan Fila (3)