Koncert k osmdesátinám skladatele Karla Janovického

Jiří Bezděk 31.1.2010

 

Západočeské hudební centrum pečuje o prezentaci skladatelů, hudebních vědců i interpretů vážících se svým životním osudem k Plzeňskému kraji. Nabízí prostor pro umělecké kreace i těm, kteří sice v západní části naší země již nežijí, ale rádi se tam vracejí, a kraj i osobnosti se tak znovu vzájemně obohacují. Příklad takového znovuobjeveného láskyplného vztahu ukázal i koncert z komorních děl Karla Janovického, který se na oslavu jeho osmdesátin konal v přednáškové síni plzeňského Západočeského muzea 18. ledna.

 

Karel Janovický

Karel Janovický (nar. 1930) je synem barytonisty plzeňské opery Bohuše Šimsy. V Plzni studoval klavír u Oldřicha Filipovského, skladbu u Josefa Háska, později i u Josefa Bartovského. Maturoval na Reálném gymnáziu v Plzni v roce 1949. V říjnu 1949 odešel do Německa a odtud v prosinci 1950 do Anglie, kde nejprve studoval na Surrey College of Music (1951-54, klavír u Percyho Turnbulla), poté soukromě u Matyase Seibera (skladbu) a Jana Šedivky (komorní hudbu). V prvních letech anglických studií získal tři diplomy na londýnských hudebních kolejích: Trinity College, Royal Academy a Royal College of Music (klavír, pedagogika klavíru, teoretické předměty). V roce 1956 graduoval na Royal College of Music. Tvorba Janovického je v Anglii stále velmi ceněna, celá česká hudba pak na mnoha anglických kolbištích získala nejcennější vavříny právě díky jeho překladatelské, publikační, moderátorské i další popularizační činnosti a vděčí mu za mnohé další služby. Trvalý zájem BBC o Janovického úsudky a hudební projevy hovoří za vše. Kéž bychom měli alespoň v každé velké zemi takového propagátora.

Hudební jazyk Karla Janovického osciluje mezi pozdně romantickým stylem či stylem klasiků hudby 1. pol. 20. století. Fakturální stránka autorových skladeb je pestrá, plná a vůči kompoziční koncepci vždy funkční. Proto také sledovaný koncert nabídl mnohotvárnou paletu nálad, forem i hudebních vyjádření. Oporou každé prováděné skladby byli vynikající interpreti – Janovický vsadil především na mladou generaci ­, a tak houslistka Jana Vonášková Nováková, klavírista Petr Novák či fagotista Petr Vonášek byli skutečně pokaždé „posly dobrých zpráv“; v této opravdu prestižní konkurenci se neztratila ani ledva vysokoškolská škamna opustivší flétnistka Ivana Rukavičková (absolventka hudební katedry plzeňské pedagogické fakulty), a to je skutečně co říci.

Přes nesporné kvality všech uvedených skladeb se na koncertě vypínala krásou hudebních myšlenek, uměřenou formou i nástrojovým leskem především autorova Druhá houslová sonáta (Vonášková, Novák) a Duo č. 1 pro housle a fagot. Prvně jmenovaná skladba v úvodní větě neklidně těká v šestnáctinách, místy netrpělivě postává, aby se opět rozběhla v klikatých bězích. Ve druhé navazují krásná pizzicata houslí na staccata klavíru a vzněcují zvláštní tajemné stavy, po nichž dlouhé rozeznělé akordy dopadají na posluchače jako těžká podzimní mlha. Třetí věta pak má sice strhující tempo, avšak přesto není jen pobíhajícím stvořením. Bohaté vynalézavé polyfonie či objevná kouzla zvukových vazeb mezi oběma nástroji tuto hudbu učinily ušlechtilou i spanilou.

Posluchači odcházeli z koncertu okouzleni také díky poslední skladbě – již zmíněnému Duu č. 1 pro housle a fagot. Skladba působí překvapivě harmonicky plně, hýří polyfonickými i homofonickými nápady, až člověka napadne, že klavír v klasické hudbě je přece jen postradatelný.
Na vrub tomuto nástrojovému spojení dlužno dodat, že vzbuzuje pochybnosti o vzájemné pojivosti. Méně zkušený skladatel navíc při tvorbě podobného kusu brzy pocítí absenci možnosti disponovat plnou harmonií, a mnohdy si tak uvědomí, že mu dochází dech. Zdůrazňuji tím fenomén, že pokud chválíme skladbu tohoto typu, poukazujeme současně na jedinečný, vskutku nevšední kompoziční výkon. Samotné duo (podpořeno báječnými výkony houslistky i fagotisty) představuje obvyklý tempový půdorys rychle-pomalu-rychle, každá věta však nabízí jak dramatické, tak působivě lyrické pasáže. Určitě bych je se stejnými protagonisty chtěl slyšet znovu.

K uvedeným vrcholům večera se blížily i ostatní opusy, především skvěle zahraná Sonáta pro fagot a klavír (Vonášek, Novák) či První klavírní sonáta (Novák), pastorálními náladami pak oplývaly i mnohé části „Impromptus on old scottish Airs“ pro flétnu a klavír (Rukavičková, Novák). Do jazzové oblasti pak zamířily písně Sudiček blues a Milion díků, s noblesou podané Svatavou Luhanovou Jirouškovou za doprovodu Věry Müllerové.
Přejme oslavenci mnoho zdraví, tvůrčích úspěchů a též řadu dalších takových krásných koncertů, jako mu přichystali jeho plzeňští příznivci.