Richard Caddel: Oystercatcher / Ústřičník
Kamil Bouška 22.1.2010
Oystercatcher
Weeding this shore. You and
I weeding shore as light
fails, a plucked bass
turning things over
and over. Day left behind
us some time gone, and we
talk, talk as weather
dones off the sea. We are
on an edge, knowing it’s our
livelihood. Somewhere
a pale moon rises, we’re
at boundaries talking and breathing.
Ústřičník
Čistí tohle pobřeží. Světlo pohasíná
ty a já se probíráme
pobřežím, basový tón
stálého převracení
věcí. Den je za námi
uteklo trochu času, a my
mluvíme, mluvíme zatímco
od moře se mění počasí. Jsme
na hraně, víme že je to naše
živobytí. Někde
vychází bledý měsíc, a my
jsme na hranicích, mluvíme a dýcháme.
Richard Caddel: Psaní v temnotě / Writing in the dark, Fra, Praha 2007
Z anglického originálu Writing in the dark, West House Books, Sheffield 2003 přeložil Petr Mikeš
Báseň zaujme nejprve svou sytou pomalostí a vážností – obnažená váha velkých slov jako: Světlo, Moře, Čas, Hranice, Měsíc, Pobřeží, se tu nese docela lehce; bez rozpustilosti, ale také bez dutých ozvuků prázdnoty. Pomalost je evokována rozsahem verše hlubokého hudebního cítění, obrazem chůze po mořském pobřeží a celkovým rozezněním a podáním situace. Čteme touto básní poezii vpravdě „oproštěnou“, která sahá, a dosahuje, za svět jevů, i když jejich prostřednictvím. A přesto nečteme poezii vpravdě „metafyzickou“. Nemíří se tu na detail, který by byl precizně obrušován, nechytají se tu imprese, neloví prchavé zážitky a dojmy. Báseň mluví o nezahalené základní lidské situaci, kterou ještě obnažuje přírodní scéna. Jsou to slova vyslovená z nezbytnosti, osudová slova, ale ještě ne testament – odtud ten dojem jejich syté sevřenosti, kterou neproniká nic přídatného. Báseň se neptá po povaze skutečnosti, ta je nějak dána, ale klade otázku po povaze našeho bytí v této skutečnosti. Přitom už se tu nelze opřít o nic z toho, kým jsme pro sebe a pro druhé byli, neboť světlo hasne, a tudíž jsme (zde) jaksi znovu. Znovu, ale nikoli noví, tabula rasa, protože zase, nepřetržitě, mluvíme a dýcháme. V těchto dvou slovech je zachycen archetypální, vegetativní pohyb, který nás nerozlučitelně znovu spojuje se syrovým, prvotním světem přírodních živlů – vydáváme (se) a přijímáme, stejně jako například moře v uvedené básni. Čím jsou ústřice, které moře vyplavilo na pobřeží? Možná jsou to plody cesty, která nás sem dovedla, možná jsou tím vším, čím se probíráme, čím se ještě musíme probrat, plody, které je třeba vyplít. A protože přitom stále dýcháme, proto také stále mluvíme – pro sebe, se sebou navzájem, s tím, kým jsme byli, kým jsme. A počasí se stále mění, naše počasí, vnitřní klima. Jsme na hranici, neustálení, dějící se, jaksi průběžní – kdykoli a kdekoli. Život se nám tu ukazuje jako hraniční zkušenost. Radikální otevřenost a čirý děj. Není zde žádná distance od skutečnosti, ze které jsme, a přece je tu vědomí hranice, protože vnímáme křehkost ustavující povahu skutečnosti a lidskou situaci v ní – to, jak křehce jsme. A je to naše nejen danost, ale živobytí, jakési povolání, takto křehce být. Třeba i sami se sebou – vždy ty a já.