Od půlky prosince je v tvých zrcadlech tma
Josef Straka 21.1.2010
Viola Fischerová, Domek na vinici, Fra, Praha 2009. 112 stran
Ve své zatím poslední básnické knize se zatím nejvýrazněji autorka ohlíží zpět. Ne že by tak nečinila ani ve svých předchozích knihách, ale tentokrát má toto ohlížení bilanční rozměr. Jakoby se též vrací až ke své první básnické sbírce Zádušní básně za Pavla Buksu, kterou vydala v roce 1993. Básně a krátkou prózu v Domku na vinici tak můžeme chápat jako několikanásobný oblouk, vracení se k původnímu tématu, vracení se k úhelným momentům jejího života, života ztrát, nadějí, náhle vytrysknuvších projevů citů, rozjímání a ohlížení se v samotě za nesplněnými sny, představami.
A přesto vše, jak je u Violy Fischerové typické, zůstává nastíněno v existenciálních obrysech, nic není napovězeno ani dopovězeno, vše zůstává v onom mezidění mezi začátkem a koncem příběhu, malých příběhů života. A my jakožto čtenáři jsme těmi, kteří se dozvídají, ale dozvídají se pro sebe, pro své vlastní životy. Mnohé je právě obráceno k nám, lépe však řečeno v člověku v nás, neboť básně Violy Fischerové mají schopnost evokovat v nás to, co čteme v jiném, obrysovaném příběhu.
Návraty k těm, kteří nám chybí, které jsme se ztratili a už se nemůžeme dovolat dnů, mizí nám z paměti, ale pro sebe si pamatujeme pocit, rozechvění, stopy slz, chvění rukou. S básněmi Violy Fischerové toto všechno tak nějak intuitivně cítíme, prožíváme s ní a ona, předtím, aniž by věděla, možná ale tuší, s námi. Kladu pak důraz na slovní spojení „s námi“. Její básně a texty jsou s námi, i když je nečteme, neotevřeme knihu po jistý čas, ale provázejí nás, snad mnohé z nich lehce zapomeneme, ale ten pocit, pocit prožívaného života s druhými, s druhými, blízkost, která se nás dotýká, je v nás stále přítomen. Lehce, jen o něm víme. Strach o druhého blízkého, stálý strach z nepochopení toho druhého, nebo co jen chtěl říci a už říci nestačil: „Ptal ses mě ale / na tu silnici / Jestli taky cítívám úzkost / když přecházím // Zbývaly ti dva dny / Neslyšela jsem / co máš na mysli“ (str.22).
Vracení se k smrti, k lásce, naději a bolesti. To nalézáme v dosavadních sbírkách Violy Fischerové, zde ještě více uchopované v životní reflexi. Nic nového, co bychom mohli nalézt, a přesto to ani nehledáme. Nehledáme to, že nám autorka řekne víc o svém životě, stačí nám krátké fragmenty, možná jen ty nám předestřou život, za kterým nehledáme jednoho člověka, ale ty mnohé, které jsme potkali, s kterými bychom se ještě chtěli potkat a s kterými toto setkání už bohužel možné není. K těmto setkáním se autorka vrací, když dedikuje některé své básně, jako tu, která je věnována Aleně: „ Rok jsi čekala na ortel / Ani muž nevěděl / do jakého prázdna vstáváš // Mně se v něm mísí / živé podoby mrtvých / s touhou po tom jenž dbal // abych se dověděla // že na mne myslí“ (str. 52).
Připomínám si slova Jaroslava Meda, která napsal v doslovu ke knize Předkonec (2007) a která snad nejvíce vystihují tvorbu Violy Fischerové: „Od počátku základním leitmotivem jejích veršů je všudypřítomná symbióza lásky a utrpení uprostřed plynoucího času“ a dodává: „nic v její tvorbě není pouze básní, která by se sytila krásou tvaru a neobvyklostí metafor, ale každý její verš chce být skromnou rovnomocninou života, jenž byl prosycen nejen láskou, ale také bolestí a zklamáním“
Jednou mi kdosi řekl, že na poezii Violy Fischerové je krásné i to bílé místo pod jejím textem, dovolujeme nám totiž pobývat v její básni tak dlouho, dokud neotočíme stranu, dovoluje nám být v jejím životě s naším životem. Ono zrcadlo, její rukou neustále pootočené směrem k tomu, který čte, je prostorem kontemplace, naším pohledem do sebe sama, pohledem mimo onu stránku knihy, někam k našim životům, do zšeřelého pokoje, kterým pak klouže náš zrak a připomíná si mnohé podstatné detaily našeho pobývání zde. Úcta k prožitému, k tomu, co se nedá zapomenout, i když bolí, zarývá se, vytváří rány, které se nedají nikdy zahojit. Právě to bolestné dokáže vyvážit náhle se objevivší radost z potkání někoho jiného, důvěrně blízkého.
Na poezii Violy Fischerové je úchvatné, jak nemění půdorys svých básní, stálá zacílenost, a přesto se nikdy neopakuje, respektive neopakuje se v opakování. Básně mají stále stejné ladění, především ty z posledních tří sbírek, podobný existenciální „dotyk“ a přesto se nám otevírá vždy trochu jiná podoba téhož. Neustálé obkružování je cestou k vlastním prožitkům, nic ale vlastně zopakovat nelze, protože vidění je pokaždé trochu jiné. Jsme, díky autorce, v toku času, vnímáme uplynulé a uplývající, vše nabývá trochu jiných barev, jen city zůstávají stejné; náhle se vynoří, ale jen natolik, aby nepřešly v sentimentální zápis, náhle vytrysknou v zjevení, objevení se básně, básnického momentu, v fragmentu naší (ne)uchopitelné každodennosti. Jsou vždy popisem nějakého stavu, životního stavu; někdy jen pojmenovat pro sebe samého znamená předestřít rozměr celého uplynulého života: „Do noci jsme spolu bloudili svými životy // Tebe zmrzačení / zbavilo strachu ze smrti // Já nad dvěma mrtvými / ještě váhám“ (str.60).
Existenciální oproštěnost od všeho rádoby existenciálního, prostý život, který se stává, děje se, autorce, nám, komukoliv. Ta je patrná i z krátké prózy na samý závěr knihy, jakési soukromé účtování s Bohem a také s dávnými dětskými představami o něm, s dávnými dětskými představy o vlastním životě.