Obracet oči dovnitř
Josef Straka 14.1.2010
Petra Rosette: Dovnitř obrácené oko, LITTERULA, Praha 2009. 190 stran
Jako čínské kaligrafie – nebo ještě lépe – jako čínské tušové kresby působí básnická kniha básnířky a fotografky Petry Rosette Dovnitř obrácené oko, vydaná v letošním roce s obsáhlým doslovem Vladimíra Křivánka.
Už název knihy je velmi výstižný: autorka mnohokrát zdůrazňuje zrak, pohled, ale ten není věnován krajině, ale pohledu do sebe sama. Přesto se však dotýká otázek, které si pokládáme, pozorujeme-li život a sebe v něm, a to v lakonických pětiverších – a slovo „lakonický“ chápu po přečtení sbírky jako jedno z nejpozitivnějších sdělení celé knihy. Krátké, výstižné básně, které nepotřebují více strof, ani jedno slovo navíc. Jsou uchopené v jakémsi gestu lehce rozpažené ruky, ruky nabízející, ale také ruky dovolávající se – ne snad uchopení, ale pochopení života.
Přestože autorka míří k celku, je mistryní detailů. V těch se zračí až tajemná síla jejích textů, které jen občas sklouzávají k přílišnému filozofování, rozumování (a někdy i k banalitě, ale to vše by nemělo zakrývat hloubku textů ostatních, kterých je v knize podstatná část). Básní, lépe řečeno básnických miniatur, pětiverší ve schématu 5-7-5-7 v klasické japonské formě „tanka“, napočítáme sto jednasedmdesát. Jsou to básně, které se ohlížejí k orientální básnické tradici (připomíná se Li-Po, ale i malíř Hokusai), avšak nejsou ornamentem, hrou nebo touhou básně „ozvláštnit“ čímsi exotickým. Pro ponor v sebe, v nahlížení světa se zdají tou nejpřesnější formou vyjádření: „Cesta k domovu / už není lemována stromy / ale billboardy / Skrytý teror obrazu hrozí / pohltit krajinu“ (str.35).
Poměřování se s časem, oním nějakým časem v nás, tím, jak najít a hledat netušené, jak porozumět, jak být v prostoru světa. Snad takové úkoly si autorka klade, když přemýšlí. Její básně jsou vlastně přemýšlením o světě, ve kterém žije, o světě, ve kterém žije s jinými, o světě, který pozoruje svým vnitřním třetím okem: „Žijeme z noci na den / pod nadvládou vteřin, / kupících se na jedné přímce / Někteří se stali cestovateli / v čase, ale o tom se nemluví“ (str.125).
Básnířka nezastírá své výtvarné, fotografické vidění, spíše však jen tušený detail, nic přeobrazného. Spíše je cítit její zkušenost pozorování, která se převrací ve slovo, ale přesto se někdy vrací k vlastním fotografiím: „Sochy na mé černobílé fotografii / se objaly v tvém snu / Teď vidím, že jsou k sobě / obráceny zády a kamennými prsty / jim proteklo několik dalších let“ ( str.107). Básnické sbírce na několika místech hrozí různá provolání, které sice „plynou“ v duchu celé knihy, ale přesto si s nimi, při opakovaném čtení, nevíme rady: „Vyprahlá poušť / Nástrah i intrik bylo dost / Těším se, lidé ducha, / že vás potkám už / dnes“ (str.105). Naopak zase tam, kde by mohly básně působit sentimentálně, vyznívají neskutečně prostě, jakoby navzdory sentimentalitě podávají obraz o něčem tak nesčetněkrát popisovaném, jako je láska dvou lidí. Při četbě této básně jsem si, ani nevím jak, vzpomněl na skladbu od The Cure „Love Song“, prostý, běžný a přesto nikdy neopakovatelný cit, který se zde zračí v naprosté upřímnosti. Text od Petry Rosette najdeme na straně 37: „Milenci / sedící ve fast foodu / se něžně krmí z jednoho talíře- / Obraz, který se nezmění / ani za tisíc let“.
Právě jednoduchost vyjádření zdobí tuto autorku, která nechce podat básnickou zprávu, ale především nabídnout lidské setkání. V minuciézních textech nám tuto cestu naznačuje, třeba oním pohybem ruky, nebo jen vtěleným životním pocitem, který vychází z letitého přemýšlení nad svým pobytem zde: „ Narodila jsi se cizinkou / ve vlastní zemi / jako tolik jiných před tebou / Cesty k mořím tě přivedly / zpátky do vyhnanství a k tobě“ (str.152). Nebo: „Temné dunění z patra pode mnou / je patrně hudbou / Nemůže přehlušit ticho / přicházejícího zemětřesení, / které ve mně křičí“ (str. 36).
Citované verše stojí kontrastují s texty, které jen opakují dávno vyřčená, jakási životní moudra a otázky, které ukazují, jak složité je balancovat na hraně krátkého básnického vyjádření, kdy zazní hudba, zjeví se básnický obraz a kdy jde jen o světabolné rozumování. Přestože si myslím, že na mnoha místech této sbírky nacházíme onu hudbu, onen obraz, kdy slova skoro až nepotřebujeme, v některých pasážích se vám tento zážitek z jejích textů zkazí a vrací nás k jakémusi juvenilnímu básnění: „Uvízla jsem v řece pomluv / a zášti / Proč stále doufám v zázrak?“ (str.122) Jindy se takto obrací k obdivovaným čínským básníkům: „ O číši vína / psali čínští básníci, / že tlumí smutek života / O jakém poháru útěchy mám psát, / když po víně mne trápí bolehlav“. (str.118).