Premiéra V. symfonie Zdeňka Šestáka

Josef Počepický 12.1.2010

 

V rámci čtvrtého koncertu orchestrálního cyklu Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK se v Obecním domě uskutečnil ve všech ohledech zajímavý koncert. V první půlce nabídl program ryze romantickou hudbu autorů Camille Saint-Saënse a Fryderyka Chopina. Po přestávce následovala světová premiéra Zdeňka Šestáka. V tradičním čase, tedy lehce po půl osmé, potemněla nad poloprázdným sálem světla a koncert se začal pomalu rozbíhat jako korálek z roztrženého náramku…

Zahajovací skladbou orchestru FOK pod taktovkou Jiřího Maláta byla Alžírská suita, op. 60 Camille Saint-Saënse (1835-1921), čtyřvěté dílo velmi příjemného romantického zvuku. Zvláště vydařené byly vstupy orchestru do jednotlivých vět, v konkrétních exponovaných místech působily dílčí skupiny jaksi nekoherentně, ovšem celek svůj účel splnil. Dovolím si první připomínku k celkovému vyznění, totiž orchestr působil ve velkém sále utopeným zvukovým dojmem.

Následujícím bodem programu byl Koncert pro klavír a orchestr č. 1 e moll, op. 11 Fryderyka Chopina (1810-1849). Za klavírem se představil Nikolaj Děmiděnko, hrdý britský občan ruského původu rozezvučil sál krásným přednesem, jemnou hrou i brilantní technikou. Jeho pojetí Chopina bylo místy dechberoucí, na druhou stranu jej ovšem ve chvílích, kdy byl orchestr byť jen v mezzoforte, nebylo v podstatě slyšet. Respektive zvuk tvořil jednu velkou kouli, kde bylo těžké rozpoznat jednotlivé barvy, nebo dokonce detaily krásného koncertu. Dle mého názoru se nejedná o chybu orchestru, ale opět o chybu akustiky sálu, která celý, jinak výborný výkon sólisty, v podstatě devalvovala. Výkon orchestru byl průměrný, interpreta nadprůměrný, po právu si vysloužil velmi dlouho trvající potlesk, který přerušil sólovým přídavkem.

 

Po přestávce následovala světová premiéra Symfonie č. 5 „Chronos“ z pera význačného českého muzikologa a skladatele Zdeňka Šestáka (1925). Rozměrnou čtyřvětou symfonii s filozoficko-etickým podtextem dokončil roku 1978, od té doby dílo čekalo na provedení. Inspiraci našel autor krom antické mytologie ve velkolepé sochařské alegorii času Chronos od M. B. Brauna. Mottem díla je pak báseň J. Hory, kterou bych si dovolil odcitovat z programu: Časnosti krásná, milostná mi buď, bych jednou zhasna padl na tvou hruď a z mého srdce aby v zmaru chvil jak plná mince života zazvonil.

Zdeněk Šesták

Orchestr v plném obsazení, v zásadě o velikosti postromantických těles, rozezněl první větu Andante sostenuto. Tempo giusto zpočátku v hlubinném rytmicko-témbrovém zvuku. Pizzicata v nízkých polohách v disonantím zvuku se sordinovanými žesti vystřídá ostinátní pizzicatová figura, nad níž se odehrává melodie. Dále následují fugatové části, táhlá plocha, kterou vystřídá stupňování tempa přes závar smyčců až do klidné části, jež končí symbolicky rytmicko-melodickým modelem znějícím přibližně jako tikot hodin.

Druhá věta Allegro molto, impetuoso assai začíná divokou clusterovou sazbou v  modelu ostináto kontra melodie, poté se přirozeně přidá pizzicato smyčců, nad kterým probíhají trylky. V mohutném zvuku nastoupí nad trylky zvonkohra, aby o chvilku později následoval dynamický propad. Z celého obsazení je ponechána pouze zvonkohra a témbrový podklad. Následuje rytmicky výrazná rychlá část, po níž přichází efektní závěr.
Větu třetí – Poco moderato, agitando gradatemente –, na kterou attacca navazuje věta čtvrtá – Tempo d´iniziale, spianato molto – v pomalém tempu, otevírá sólo anglického rohu. Následně se přidají exponované lesní rohy v disonantní melodice. Disonantní melodie proběhne dvakrát, vystupňuje se tlak, melodie přejde do trombónů, z čehož vzniká velká vřava. Následuje klidná pizzicatová plocha se sólovou pikolou. Konec je opět uzavřen symbolickým „tik-tak, tik-tak…“
Orchestr podal uspokojivý výkon. V konkrétních místech jsem byl poněkud na rozpacích, když se skupiny i jednotlivci hledali navzájem, ale celek vyzněl vesměs pozitivně.
Celá Symfonie č. V „Chronos“ je velkým dílem české poválečné hudby. Hloubka myšlenek, jejich komplikované zpracování, složitá melodická přediva kombinovaná s vlastním melodicko-harmonickým světem, který působí mohutně a bez jakéhokoli náznaku patosu, dává skladbě punc vznešené originality. Jednatřicet let po jejím dokončení nelze říct, že se jedná o „moderní kompozici“ v dnešním slova smyslu. Chci tím poznamenat, že se skladba může bez problémů připojit ke klasice české hudby 2. poloviny 20. století. Věřím, že čas, který se symfonií vine jako Ariadnina nit Minotaurovým bludištěm, bude pracovat v její prospěch.

Koncert byl velmi příjemný a rád bych touto cestou poděkoval všem zúčastněným interpretům i pořadatelům.

 

Foto: Jan Fila