Louise Glück: Píseň
Martina Blažeková 10.1.2010
Chráněný jak srdce,
krvavě rudý
květ divoké růže se začíná
otvírat na nejnižší větvi,
opíraje se o síťoví
obrovského keře:
kvete do temnoty,
jež je srdci věčným
horizontem, zatímco květy
o něco výš už zvadly či uhnily;
a aby překonal
protivenství, pouze
prohloubí svou barvu. John ale
protestuje, myslí,
že kdyby tohle nebyla báseň, ale
skutečná zahrada, pak by se
rudá růže nemusela
podobat ničemu, ani
jiné květině ani
stinnému srdci, prostě by
těsně nad zemí tepala
zpola kaštanová, zpola karmínová.
Louise Glücková: Divoký kosatec. Překlad Veronika Revická. Opus, Praha 2007. 76 stran.
Poezie Louise Glück naznačuje, jak může v básnictví působit oscilace mezi odosobněním a zachováním emocionality a vnitřní intimity. Báseň Píseň, pocházející ze sbírky Divoký kosatec, za níž autorka obdržela v roce 1993 Pulitzerovu cenu, je rovněž příkladem takového balancování.
Je zajímavé, jakým způsobem autorka hned v prvních třech, čtyřech verších rozehrává její smysl i vyznění. Používá slova expresivního charakteru k popisu zahradního květu. Tím, jaká slova použije – „krvavě rudý“, „srdce“, „chráněný“ atd. – na emotivní úrovni rozvíjí druhý plán básně. Vcelku přesný popis realizuje používáním expresivně zabarvených slov. Tento postup pak provází více méně celou báseň. „Opíraje se o síťoví (…) kvete do temnoty“ – popis přesného umístění květu versus emocionálně zabarvená metafora.
Zlom v básni nastává s příchodem mužské postavy („Johna“), která proti něčemu protestuje. Tahle postava se objevuje i v jiných básních Louise Glück, a to relativně podobně. Vše je důsledně popisováno či vykreslováno, John však nikoli. Je to postava, která se zjevuje (tak, jak je tomu i v této básni, navíc bez „vlastního verše“ – objevuje se na konci předešlého), na popisu ostatních věcí se podílí, pomáhá ho upřesnit, nebo s ním, jako je tomu v této básni, polemizuje. „John protestuje, myslí, že kdyby tohle nebyla báseň, ale skutečná zahrada“. „John“ je konkrétně v této básni jakýmsi racionálním nebo spíše racionalizujícím prvkem. Zároveň je však také potvrzením druhého plánu básně. Utvrzuje čtenáře v tom, že květina skutečně je ještě něčím jiným než jenom rostlinou. Dokonce přímo jmenuje „stinné srdce“. Je jasné, že tyto konotace čtenář vnímá i bez toho, přesto si považuji „Johnovo zdůvodňování“ za velmi působivé. Rozvíjí se tím jakýsi třetí plán a zároveň se tím báseň ozvláštňuje. Přirovnávání růže k srdci je vlastně svým způsobem dost nebezpečné, autorka tím riskovala klišé. Přesto se jí povedlo vyhnout se mu, napsat báseň se známým motivem úplně nově, svérázně.
Báseň se pak ke konci, v posledních třech verších, znovu jako by navrací k začátku, k přesnému popisu, který se realizuje expresivními slovy. Tím se text symbolicky uzavírá, květina tepe těsně nad zemí, stejně jako tepe srdce; zahrada je básní, báseň zahradou.