Raději bych milovala kámen
Jan Hejk 4.1.2010
Eva Oubramová: Co zbývá? Literární salon, Praha 2009. 108 stran
Jsem rád, že mohu čtenářům alespoň krátce představit novou sbírku básní vydanou Literárním salonem. Eva Oubramová (1939–1997), básnířka, spisovatelka a redaktorka, svým životem spjatá s Mosteckem, nepatří mezi příliš známé a zavedené autory. O to je však její knížka, která zahrnuje texty vznikající v šedesátých až devadesátých letech minulého století, větším překvapením. Sbírku Co zbývá?, čítající necelou osmdesátku básní, které jsou rozčleněny do čtyř oddílů, doplňuje medailónek o autorce a vzpomínka na Oubramovou od Violy Fischerové. z formálního hlediska je pro tvorbu básnířky příznačný volný verš a básně různého rozsahu, strofického členění a v naprosté většině bez titulu.
Pro sbírku jsou signifikantní některá návratná témata a motivy. Znovu a znovu se dotkneme samoty a odcizení, nemožnosti navázat plnohodnotný vztah, smrti a především lásky, která je zde zachycena v mnoha podobách a můžeme ji považovat i za stěžejní téma celé knihy. Od spalujícího žáru fyzické lásky a zamilovanosti („Zatím však jsi / hodiny dny a noci / má jediná myšlenka“, s. 65) podstupujeme spolu s lyrickou hrdinkou cestu za poznáním bytostné potřeby milovat druhého člověka („Chtěla jsem být tečnou / k tvému smíchu / Přes tvoje rty / lámat své bolesti / [...] / Neprosit / Žít“, s. 59). Milostný cit v podání Oubramové je ale většinou nešťastný, nenaplněný („Ustýskám se ti tady / můj miláčku / [...] / Už je to dávno cos odešla“, s. 16). Jako by údělem člověka bylo zůstat nakonec vždycky sám („Nevím jak dlouho budu muset žít / abych se dověděla / že zešedivím sama“, s. 76). Samozřejmě je pouze na nás, jestli se tomuto citu vyhneme („Je snadné vyzrát na lásku / je těžké neumřít jako vítěz“, s. 45), o to je ale náš život v konečném důsledku chudší, skoro jako bychom ani nežili („není smrti bez lásky“, s. 11).
Za zmínku stojí básně založené na příběhu, či spíše na epickém půdorysu. Domnívám se, že tyto texty, třebaže jich ve sbírce není mnoho, patří mezi nejzdařilejší. Obklopuje je jistá aureola záhadnosti. Autorka v nich dokázala poodstoupit od subjektivního popisu svých niterných stavů a snaží se zprostředkovat povětšinou tajemstvím obestřenou situaci či konkrétní pohnutý lidský osud. Při pročítání sbírky si můžeme povšimnout ještě jedné příznačné věci, a to pokusů o vyslovení závažných sdělení, jakýchsi nadčasových pravd, pomocí kterých se autorka snaží dodat osobnímu vyznání obecnější platnost. Ne vždy však tyto zásadní životní sentence v podání Oubramové nabývají takové hloubky, které chtěla autorka zřejmě docílit. Působí pak spíše banálním dojmem („vím že příčinou svítání není noc“, s. 12).
Čtvrtý, závěrečný oddíl knihy, nazvaný Most, tvoří samostatný cyklus básní, které jsou sjednoceny tématem ničení a zániku města, jež je domovem a láskou lyrické hrdinky, tedy ani tento oddíl se nijak zásadněji nerozchází s hlavním tématem sbírky naznačeným výše („Podivně tě miluji všemi neřestmi / marné lásky“, s. 83). Most je tu postupně líčen jako místo, kde žijí lidé, kde to tepe životem („A přece vím / že každého večera na posvátném rohu / tu najdu babku a cikáně / jak si prozpěvují // v těchto domech se bydlí“, s. 84). Zároveň je zapotřebí zmínit, že se nejedná o město nějakým způsobem idealizované. Jeho specifická atmosféra, genius loci, na nás dýchne téměř z každého verše („A cikáně přikládá ucho k dutému zábradlí / místo k mušli“, s. 85; „Uprostřed pěšiny / si hraje dítě s psími hovínky“, s. 87). Postupně sledujeme, jak se Most vylidňuje, jak sice ještě stále stojí, ale už pomalu umírá („Tvá smrt město / bude krutá / [...] // Proto jsi nejdřív oněmělo / a potom ohluchlo? // Bylo jsi smutné dřív / než jsi umřelo“, s. 90). Člověku, který zde žil, zůstane jen smutek, nostalgie a pocity vykořeněnosti, marnosti („Čekat na jaro ve zbořeném městě / je těžké můj Bože /Nevěřím stromům / co zůstaly stát / A prázdná okna / mi nevracejí tvář“, s. 92; „Bylo mi čtyřicet / a město mého světa / mizelo v mracích lhostejnosti“, s. 93). Nakonec je odkázán k samotě a pouhému vzpomínání („Ohledávám po paměti / co ještě stojí / [...] / Někde tam na rozcestí / se ke mně přidal / už ničí pes“, s. 94).
Domnívám se, že sbírka Evy Oubramové stojí za přečtení. Je to kniha, která čtenáře sice neohromí neotřelou obrazností nebo zástupy básnických neologismů, zato však může nabídnout mnohem cosi jiného, většího. A to citlivé svědectví o hledání lásky, smyslu života a smiřování se s vlastním údělem a samotou. Výpověď člověka utrápeného láskou, ale i přesto člověka, který se nevzdává a žije, protože dokáže milovat a až do poslední chvíle toužit, třebaže jej to zraňuje. Výsledný kladný čtenářský dojem podtrhuje vyzrálá poetika a svébytný básnický svět Oubramové. Co zbývá? je sbírka s texty pečlivě vybranými, které jsou důstojným připomenutím autorky, jejíž dílo má čtenáře čím zaujmout. v pořadí již osmý svazek Literárního salonu si jistě zaslouží pozornost, stejně jako si ji zaslouží samotný Literární salon, který se vydáváním různých forem debutů pomalu stává zárukou nevšedních čtenářských zážitků.
Recenze vyšla v Tvaru č. 18/2009.
A Tempo Revue ji publikuje se souhlasem autora a redakce Tvaru.