Nebeská společnost
Jan Fila 2.1.2010
Závěrečný koncert sezóny Berg‘09 se konal v pondělí 7. prosince v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce. Program bez přestávky přinesl dvě kompozice – premiéru Michala Nejtka a rozsáhlou kantátu Benjamina Brittena.
| Michal Nejtek (nar. 1977) napsal již před pěti lety kompozici Für Elsa Zylberstein I. Námětem skladby Für Elsa Zylberstein II (2009) pro smyčcový orchestr je podle slova v programu nenaplněnost, nedoslovenost myšlenek a zvuků, jejich realizace v pauzách, tichu a v myšlenkách. Její děj by měl plynout v prehistorickém (mytickém) čase, ne v ose času, ale od události k události, od momentu k momentu. | .jpg) Michal Nejtek |
Devítiminutová skladba nastoluje od začátku netradiční vnímání času. Po několika málo notách vždy následuje velmi dlouhá pauza. Tento prvek a neustálé opakování základního motivu činí skladbu mimořádně posluchačsky náročnou. Až hlubší zamyšlení nad kompozicí odhalí sofistikovanost její struktury. V hlavní, velmi neklidné myšlence je patrná preference čisté kvinty a tritonu. Myšlenka je prezentována vždy bez posunu tonálního centra (nebo spíše intervalového výběru bez transpozice) se stále stejným smykem saltato.
Z hlediska provedení se jedná o náročné dílo zvláště kvůli koordinaci. Po první výraznější ploše hlavního tématu (A) nastupuje odpověď (B) v dvojhlasu s občasnými mikrointervaly, zakončená konsonantním souzvukem. Návrat hlavního tématu (A) ji ale zastíní. Nová konfrontace (C) je s velmi vysokými flažolety opět utnuta hlavním materiálem (A). Třetí konfrontace (D) je oproti hlavnímu rytmickému toku velmi pohyblivá. I ta je ale upozaděna hlavní neklidnou myšlenkou (A), která se vrací se železnou pravidelností. Následuje rozšíření druhé myšlenky (B2). Její odpověď (Ax) je poprvé v jiném rytmickém poměru než základní tvar. Následuje výbuch napětí v podobě bartókovských pizzicat, hry col legno a glissand (E). I tak ale hlavní myšlenka (A) není zastíněna konfrontací. Z ní vyplyne nová variace druhé myšlenky (B3) propojená glissandy. Poněkud zvláštně působí konsonantní souzvuky, které se tváří téměř kadenčně. Poprvé se zde slučuje materiál vedlejší s hlavním (AxB2). Vložením třetí konfrontace (D2) se proměňuje nálada, jenž se nyní stává více optimistickou. Autor však po naznačeném vstupu hlavní myšlenky vkládá mírně schizofrenní variantu třetí myšlenky s velmi vysokými flažolety střídanou s variantou třetí myšlenky (AxC2xB2). Mimoděk mi tak přišlo na mysl slavné téma ze soundtracku Bernarda Herrmanna k Hitchcockovu filmu Psycho (1960). Tento syntetický oddíl vyvrcholí do nové podoby hlavního tématu (Ay) slučující materiál většiny skladby. Jedná se o nejdelší plochu celé kompozice. Závěr této rozsáhlé části končí drženými basy v oktávě se čtvrttónovou výchylkou (F – nižší Ges – F). V závěru se nad drženým basem ještě objeví vzpomínka na schizofrenní plochu (AxC3).
Shrnu-li znovu průběh celé kompozice, ukazuje se, že je vystavěna na principu rozšířené rondové formy: A-B-A-C-A-D-A-B2-Ax-E-AxB2-D2-AxC2xB2-Ay-AxC3. Komplexní propracovanost skladby mne hodně nutila k přemýšlení a musím za sebe konstatovat, že pro mne se stala nejzajímavější premiérou Bergu v letošním roce.
Představovat pravděpodobně nejvýznamnějšího anglického skladatele po Händelovi Benjamina Brittena (1913–1976) je snad zbytečné. Tento večer zazněla v podání sólistů Barbory Sojkové a Stanislava Mistra, komorního smíšeného sboru Pražští pěvci (sbormistr Stanislav Mistr), recitátorů Miroslava Táborského a Joshuy Saula Mensche jeho kantáta The Company of Heaven (Nebeská společnost) pro soprán, tenor, recitaci (s možností rozšíření až na tři speakery), smíšený sbor, varhany, smyčcový orchestr a tympány v české premiéře. Sám jsem se na tomto provedení podílel.
 Benjamin Britten ve třicátých letech |
Tuto kantátu napsal Britten na objednávku rozhlasové stanice BBC v srpnu a září 1937 (po skončení práce na Variacích na téma Franka Bridge) pro živé rozhlasové provedení u příležitosti oslavy svátku svatého Michaela archanděla 29. září téhož roku. Britten tehdy zastával zajímavé zaměstnání – pracoval na Generálním ředitelství pošt ve filmovém oddělení, kde měl za povinnost psát hudbu k dokumentárním filmům. Nejvyšším požadavkem na pracovníky byla rychlost, pohotovost a flexibilita. Když vedení BBC hledalo skladatele pro tento komponovaný večer, jeden z tehdy koncipovaných pro příležitost významných církevních svátků, padla volba na Brittena. Výběr textů provedl reverend Ellis Roberts. |
Zhruba padesátiminutová kantáta je rozdělena do tří částí a jedenácti čísel povětšinou prokládaných interpolacemi recitátorů, kteří publikum seznamují s texty Starého zákona (Genesis, II. kniha Královská, Žalmy), Nového zákona (Lukášovo evangelium, Zjevení svatého apoštola Jana – Apokalypsa), starých církevních otců (Theodosius, pravoslavný svatý Josef Hymnograf) a textů anglických básníků a spisovatelů (William Blake, John Milton, Edmund Spencer, John Ruskin, Francis Thompson, Emily Brontë, Christina Rossetti), filozofů (Gerard Manley Hopkins, Rabanus Maurus) a další řadou textů, které byly vyjma básní přednášeny v českém překladu Jana Borovského. Pojednávají o archandělích Michaelovi, Gabrielovi a Rafaelovi a zjevení andělů jak biblickým postavám, tak svědectví o zjevení andělů v pozdější době. Publiku v orientaci výrazně pomohlo titulkovací zařízení, jež obsluhoval spisovatel David Zábranský.
Zajímavostí je, že od doby rozhlasové premiéry až do roku 1989 nebyla tato kantáta znovu koncertně provedena. Stalo se tak až 3. prosince 1989 na Aldeburghském festivalu v Anglii pod taktovkou Philipa Brunelleho, z něhož existuje nahrávka Virgin Classics. Hlavním důvodem, domnívám se, bylo, že původní projekt, který producentsky vedl Robin Whithworth, byl koncipovaný jako tematický rozhlasový večer s hudbou jako dokreslující složkou. To má za následek, že recitované části jsou až příliš dlouhé a v koncertním provozu mohou působit staticky. Přesto se jedná o neprávem pozapomenuté dílo čtyřiadvacetiletého skladatele na počátku skvělé kariéry, ve kterém se již objevují pro autora typické způsoby práce s textem a celkové kompoziční metody. Dirigent premiéry Trevor Harvey získal souhlas pro vytvoření suity z kantáty (obsahuje čísla II., VI., VIII., VIII. a XI.), jež byla poprvé provedena v roce 1956.
První díl je nazvaný Before the Creation (Před Stvořením). Zahajuje ho orchestrální předehra I. Chaos s krátkou vložkou recitátora. Britten v ní exponuje důležitá témata celé skladby. Objevuje se v ní i náznak závěrečného hymnu. Výrazně jsou exponovány varhany, jejichž part obsahuje v rámci této věty jedno z nejvýraznějších sól celé kompozice.
Před druhým číslem II. The mornig stars (Ranní hvězdy) se rozvíjí rozsáhlá plocha z textů Theodosia, Gerarda Manley Hopkinse a Johna Miltona. Poprvé zde nastupuje sbor. Zajímavostí je nesnadné unisono hlavního tématu ve třech oktávách. Vedlejší tematické části se vyznačují velmi náročnou rytmickou strukturou, která je znakem všech vokálních partů téměř celé kantáty. Možná to je další důvod, proč se tak zřídka objevuje na repertoáru vokálních těles. Sbor zpívá text ortodoxního svatého Josefa Hymnografa. Úvodní sbor kantáty přináší pravděpodobně nejexpresivnější části vokální složky mimo pátou část, o které bude řeč později. Ve středním dílu napsal Britten zajímavé violové sólo, znějící nad recitativem sboru, které bitonálně komentuje dění.
Druhý díl nazvaný Angels in Scripture (Andělé v Písmu)zahajují tři obrazy starozákonních událostí se zjevením andělů a sice: IIIa. Jacob (Jákob; texty Thomase Hoywooda, Genesis zpodobňující zjevení Jákobovo na cestě do Beršeby), IIIb. Elisha (Elíša; text II. kniha Královská – vítězství nad Aramejci, Edmund Spencer a reverend Ellis Roberts) a IIIc. Hail Mary (Zdrávas, Maria! – zvěstování Páně z Lukášova evangelia). Jednotlivá sborová zvolání jména hlavní postavy příběhu jsou doprovázena drženým souzvukem varhan. V části IIIc. poprvé nastupuje sopránové sólo.
IV. Christ, the fair glory (Kriste, čistá blaženosti; text Rabanus Maurus v překladu Althelstana Relieyho) je poctou anglickým madrigalistům (projevuje se zde zřetelný vliv Thomase Thallise). Vokální složka je doprovázená smyčcovým orchestrem. Jedná se o typickou anglickou madrigalovou sazbu s výraznou melodií v sopránu a recitovanými akordy v doprovodných hlasech. Soprán často bitonálně odbočuje z hlavní tóniny, čímž vznikají velmi působivé disonance. Vstupy sopránového a tenorového sóla jen doplňují tuto sazbu. V mezihrách obdobným stylem působí houslové sólo. Zajímavostí je, že jak tenorový sólový i sborový part je v rámci celé kantáty typicky anglický. Myslím tím posazení hlasu. Sólový tenor je velmi vysoký, sborový naopak se drží povětšinu v hrudním rejstříku. V obou případech je nutné dbát o zvýšenou pozornost na přesnost intonace. Osobně tento madrigal považuji za nejkrásnější část celé kantáty.
Text reverenda Robertse a báseň Christiny Rossetti uvádí další část V. War in heaven (Válka na nebesích; text Apokalypsa), jež je určena mužskému sboru a celému orchestrálnímu aparátu. Celý text je vykřikován sborovým parlando. Výrazně sólově zde vystupují varhany a tympány. V závěru se objevuje hlavní téma kantáty v mnohonásobném oktávovém znásobení. Pro orchestr je tato část značně obtížná vzhledem k intervalové struktuře tématu.
Třetí a závěrečný díl Brittenovy kantáty The Company of Heaven nazvaný Angels in Common Lifen and at our Death (Andělé v běžném životě a během naší smrti) zahajuje VI. částí Heaven is here (Nebesa přicházejí). Zajímavostí je, že celá část ve 12/8 taktu téměř neustále třikrát opakuje jednotlivé souzvuky. Evokuje to ve mně zvuk leckterých partitur o generaci mladšího Philipa Glasse. Sopránové sólo je oproti celému ansámblu ve 4/4. Pro sbor je to zdaleka nejtěžší část celé kantáty. Velmi intonačně obtížné je předávání vokálních frází mezi mužskými a ženskými hlasy, i když několik tónů je vždy společných, aby změny skupin nepůsobily násilně. Dalo by se vlastně říct, že se jedná o jednohlasou melodii s rozsahem téměř tří oktáv provozovanou v absolutním unisonu. Před další částí následuje rozsáhlý vstup obou recitátorů (texty Johna Ruskina a Francise Thompsona).
VII. A thousand thousand gleaming fires (Tisíce a tisíce zářících ohňů, text Emily Brontë), tvoří náročná tenorová árie, první, kterou Britten napsal pro svého budoucího životního partnera Petera Pearse (1910–1986). Je to nejrychlejší část celé kantáty, kde je patrný typický Brittenův styl práce s rozšířenou písňovou formou, často užívaný ve vokálních áriích v jeho operách.
Další část uvádí příběh od reverenda Robertse o tragickém skonu malého chlapce pod koly rozjetého dostavníku spojeném s viděním anděla, jenž dítě odnesl do nebe, jak o tom vypráví svědectví starého kněze. VIII. Funeral march for a boy (Smuteční pohod za chlapce) je orchestrální mezihrou. Se železnou pravidelností celou větou prochází rytmus smutečního pochodu. V melodice se objevují názvuky z V. části.
Obsáhlá báseň Christiny Rossetti nás uvádí do další části IX. Whoso dwelleth under the defence of the most High (Kdo dlíš v úkrytu Nejvyššího), která je jedinou části určenou sboru pouze a capella (Žalm 91, 1; 9-13). Náročná sborová sazba je rozvržena do několika samostatných pásem často evokujících antifonální způsob zpěvu žalmů. Vrchol tvoří náročná polyfonie využívající množství imitací v náročných rytmických variacích.
Desátá část na text Johna Buyana X. Lento maestoso je určena recitátorovi a orchestru. Překvapila mě zde důsledná sekvencovitost harmonie s bitonálním hlasem ve violách v heterofonii všech smyčců.
Úryvek z Lukášova evangelia a báseň D. G. Rossetttiho nás uvedou do závěrečné jedenácté části, která cituje známý anglikánský hymnus Althelstana Relieyho XI. Ye watchers and ye holy ones (Vy, kteří přihlížíte, i vy, Svatí) na nápěv ze sbírky Cologne, nejznámější je pak ve verzi Ralpha Vaughana Williamse. Britten využívá kompletní text hymnu, ale s melodií i harmonií zachází zcela volně. Celá část dostává charakter majestátního závěru. Zapojuje se do něj celý aparát a je oslavou trojjediného Boha. Setkal jsem se s názorem, že tato píseň není dostatečně důstojným závěrem kantáty. Je nutné podotknout, že Benjamin Britten si tuto píseň nevybral.
Deváté sezóna Komorního orchestru Berg vyvrcholila krásným koncertem. V následující jubilejní desáté sezóně, která bude zahájena v březnu příštího roku, nás čeká osm koncertů. Na každém z nich zazní světová premiéra mladého českého skladatele a na řadě koncertů zazní české premiéry skladeb světového repertoáru. Pozornost bude věnována netradičním sólovým nástrojům. A tempo revue bude u toho. Máme se opravdu na co těšit.
Foto: Karel Schuster (1) a archiv