Třídení 7. prosince 2009

Miloš Pokora 30.12.2009

 

Na závěrečném koncertu tvůrčího salónu Ateliér 90 7. prosince zněly v zaplněné kapli sv. Vavřince skladby velmi různorodého kompozičního směřování a překvapivě odlišného data vzniku (převažovaly ty starší, jako by šlo o přehlídku spíš retrospektivní, než mapující vysloveně aktuální tvůrčí terén).

Začátek patřil třídílnému pantomimicko vokálně komornímu cyklu pro mezzosoprán, flétnu a klavír s názvem Three wives z roku 1993 od Petera Grahama(nar. 1952), tedy od autora, který nás vždy překvapí něčím veskrze původním a vynalézavým, aby přitom téměř vždy zůstal v rovině přirozeně vemlouvavé sdělnosti. V tomto případě šlo o sled tří dříve komponovaných skladeb, postupujících od obrázku skotačícího děvčátka pobrukujícího si prostou, ale nádherně houpavě zvonivou melodii (sopranistka Kristýna Valoušková se do ní kouzelně vciťovala), přes výjev, který se odehrává v salónu evropské lady, zkoušející svou pěveckou produkci s harfou a dřevěným nástrojem (pozor – v programu je uváděna flétna a v autorské konfesi klarinet), až po smutný zpěv stárnoucí moudré japonské ženy v kimonu.
Pokud už samotné defilé těchto obrazů poskytovalo posluchači velký prostor k fantazii, pak Grahamova hudba, detailně rozčlánkovaná, doslova se mazlící s vybranými intervaly a přitom permanentně eufonická, tomuto prostoru dodávala půvab.

Velmi obtížný úkol si ve svém Triu pro housle, violoncello a klavír z roku 1987 předsevzal Pavel Kopecký(nar. 1949), když se tento tradiční komorní žánr rozhodl, jak se sám svěřil v tištěném programu, vytvořit s „představou rozhovoru tří individualit“. V čem byl tento záměr nějak zásadně odlišný od záměrů jiných, jsem tentokrát s odstupem času z celkového vyznění skladby (poctivě ji nastudovalo Janáčkovo trio) nepostřehl. Partie vyhroceně individualizovaných linek střídaly partie unisonových postupů a syrrytmie, tak jak to bývá u moderních klavírních trií obvyklé. Spíš jsem vnímal výrazovou sílu některých bloků, například hned v úvodní fázi, kde trio procházelo navzdory krajně individualizovaným partům pozoruhodně jednotnou gradační spirálou nebo v závěrečné frázi, kde spolu s probleskujícími momenty  přetavených „janáčkismů“ přicházel ke slovu elektrizující rytmus.

Jako připomínku 30. výročí úmrtí Miloslava Kabeláče (1908 - 1979), na něž kladlo letošní Třídení mimořádný akcent, jsme v mistrovském podání Kateřiny Váchové a Kateřiny Englichové vyslechli Kabeláčových Osm bagatel pro flétnu a harfu, op. 53 s názvem Lamenti e risolini (Nářky a úsměvy) z roku 1969 představujících mistrovský příklad dosažené rovnováhy mezi zvolenou koncepcí (přesněji řečeno zvolenými omezeními v podobě výběru určitých intervalů) a vlastním hudebním vyjádřením, navíc v každé z bagatel jinak vynalézavým a jinak sugestivním.
Hned v první z bagatel, při jejímž poslechu jsem s údivem sledoval, jaký citový náboj lze vykřesat z dynamicko-témbrové „hry“ s tím nejužším možným výběrem intervalů s tvrdošíjně se připomínajícím základním tónem, jsem byl do Kabeláčova kompozičního tajemství plně vtažen a ani na okamžik z něj v dalších baladách nevystoupil.

Jaroslav Smolka (nar. 1933) komponoval cyklus dětských (nebo ženských) sborů s názvem Kohout sedí nad mrakem na drobně tvarované, leč silně imaginativní verše Vítězslava Nezvala a verše vlastní se záměrem obohatit klání dětských sborů o další povinnou soutěžní skladbu. Z technického hlediska přitom postupoval dobře, například i prostý polyfonní dvojhlas koncipoval tak, že zní díky střídaní různých modelů imitace, ostinata nebo kanonických obratů mnohem košatěji a hlavně složitěji, než bychom očekávali, a to je pro každý dětský soubor dobrou prověrkou. Nálada veršů, posuzováno z celkového pohledu, zde už ovšem tak přesvědčivě rozkryta není.

Může být osamocený kánon nebo sled těchto kompozičních útvarů v co možná nejpestřejších podobách dostatečně nosným materiálem pro obsažnou kompoziční výpověď? Tuto otázku jsem si kladl při poslechu cyklu Canones diversi (Různé kánony) pro housle a klarinet, který sestavil Lukáš Matoušek (nar. 1943) ze svých kanonických etud z šedesátých let a z roku 2000. Výsledný dojem z prezentovaného osmnáctidílného sledu kánonů (předvedly Adéla Štajnorchová a Annna Ptáková) byl rozporný. Přibližně do osmého kánonu (klarinetová Monodie) procházel tento sled určitým uceleným vývojovým obloukem (s vrcholem na Kánonu v diminuci a v protipohybu a kompozičně obzvlášť zdařilém Račím kánonu v oktávě), v dalších fázích však už, navzdory veškeré typové proměnlivosti, převládl pocit monotónnosti – nad technicistní rovinu tento typ sdělení z celkového pohledu nevyčníval.

Závěr večera vrátil laťku hodně vysoko. V podání malého komorního souboru (Kristýna Valoušková, Viktor Mazáček, Josef Hřebík, Robert Škarda a Tomáš Stejskal, dir. autor) zazněla v premiéře skladba s názvem Nostalgická konstrukce, pikantní varianta pro zpěv, housle, akordeon, tubu a klavír od Marka Kopelenta (nar. 1932). Sám skladatel tuto kreaci představil jako – volně řečeno – s nadhledem realizovaný návrat ke kompozičnímu hledačství 60. let (odtud adjektivum „nostalgický“), přičemž inspirační zdroj našel v „pikantním“ zlomkovém textu, rezonujícím s „hluboce skrývanou touhou emancipovaného ženství“. Řeknu rovnou, že pouze Kopelenta může napadnout takové spojení námětu a jeho hudebního vyjádření, navíc ne pouze napadnout, ale i zdárně realizovat. V rámci pravidelného metrického půdorysu před námi defiloval přebohatý život. Od stojatého setrvávání na jednom tónu se odrážely v rafinovaném načasování přidávané tóny, vokální linka do zvukové výslednice přerývaně vpadávala, stejně jako většinou pouze jednohlase vedená linka klavíru, kvílivých houslí, „bodově“ rytmicky akcentované tuby, akordeonových vzdechů, a ať už vědomě nebo nevědomě probleskujícího sestupného figuračního motivku z Andante Dvořákovy Osmé. Co však bylo nejpodivuhodnější – celá tato krajně individualizovaná heterofonie jako by dohromady vytvářela jakýsi zřetelný rytmický vzorec, který dával skladbě jedinečný tah a jednotu, v závěru ještě zastřešenou odněkud se vyronivší něžnou lidovou písní. Shrnuto – velice jsem ocenil přímo krystalicky čistou původnost této kompozice, v tom by mohl být závěr večera pro budoucnost symbolický.