Třídení 4. prosince 2009

Jan Fila 29.12.2009

 

Druhý koncert letošního ročníku každoročního festivalu Třídení plus, který už řadu let pořádá sdružení Ateliér 90, se uskutečnil v pátek 4. prosince v bývalém kostele svatého Vavřince. Velmi slabě navštívený koncert opět ukázal rozmanitost tvůrčího potenciálu členů této skupiny.

Na začátku koncertu byla oznámena změna programu z technických příčin. Místo avizované skladby Ivany Loudové zazněl melodram Zvláštní radost žít (2009) pro altovou flétnu a recitaci na texty italského básníka Sandra Penny Miloše Haaseho (nar. 1948). Autor vybíral z jediné sbírky Una strana gioia di vivere, kterou (1906–1977) ze svého díla Sandro Penna sestavil. Pro srozumitelnost bylo užito překladů Vladimíra Mikeše a Vladimíra Janovice. Intimní drobné básně v podání Rudolfa Kvíze zaznívaly na můj vkus až zbytečně pateticky, ovšem texty mne svým obsahem velmi zaujaly. Zajímavého partu altové flétny se ujala skvěle připravená Lenka Kozderková. Skladba zazněla v premiéře na 12. mezinárodním festivalu koncertního melodramu minulý měsíc v Praze (viz kritika na A tempo revue).

Miloš Haase

Dle mého názoru bylo jejím největším úskalím neustálé střídání obou interpretů, kdy flétnový part prokládaný množstvím pauz bez souvislosti nemohl vytvořit povědomí nějakého uceleného souvislejšího formálního celku. Všech dvanáct básní tak vyznělo odděleně a ani občasné návraty stylizačně obdobně pojatých ploch celek nezachránily před střípkovitou změtí způsobenou přílišnou fragmentálností některých částí. Melodram je pokladnicí nevšedních zvukových možností flétny včetně využití multifonik vycházejících z alikvotní řady a znějících proto zcela přirozeně. I pro flétnu atypické slapy byly na svém místě.

Miloslav Kabeláč (1908–1979), jehož významná jubilea – sté výročí narození a třicáté výročí úmrtí – jsme si připomněli v minulém i letošním roce, byl na letošním Třídení představen dvakrát. Na tomto koncertě zazněla jeho Balatta pro housle a klavír, op. 27 (1956). Skladba vznikla pro první ročník skladatelské soutěže přidružené k mezinárodní soutěži Henryka Wienawského konané každých pět let v Polsku. Kompozice získala tehdy od poroty, jíž předsedala skladatelka a houslistka Grażyna Bacewicz a jejímž členem byl mj. Witold Lutosławski, čtvrtou cenu. Dílo bylo natolik oceněno, že od příštího ročníku byl Miloslav Kabeláč pozván do poroty této soutěže, což pro něj byla událost mimořádného významu. Zde získal kontakt na vynikající soubor Les Percussions de Strasbourg, pro nějž napsal svou asi nejslavnější kompozici Osm invencí pro bicí nástroje, op. 45 (1962).
Balatta se snad už od doby svého vzniku etablovala jako dílo klasického repertoáru a čím dál častěji se objevuje na programech houslistů. Kabeláč ji napsal v sonátové formě s výrazným sklonem k monotematismu. Rozsahem nevelká kompozice klade na oba interprety mimořádně náročné technické požadavky. Stylově spadá do tehdejšího Kabeláčova skladatelského období modálních struktur. Dnes jsme ji vyslechli ve skvělém podání Anny Veverkové a Jana Duška. Dojem z této skladby zcela zastínil většinu dalších skladeb. Dramaturgii večera by bývalo prospělo, kdyby již po této kompozici následovala přestávka.

První polovinu koncertu uzavřel Roman Z. Novák (nar. 1961) s kompozicí pro flétnu a harfu Two worlds in my mind, but no space in my head (1991) v přesvědčivém podání Lenky Kozderkové a Barbory Váchalové. Obě interpretky byly na svůj výstup precizně připraveny, avšak oproti jisté Lence Kozderkové působila Barbora Váchalová na pódiu ustrašeně. Kompozice, k níž autor zvolil modální materiál, mne zaujala od počátku svou nápaditou stylizací včetně funkční hry con fiatto. Trochu samoúčelně působil nejistý zpěv obou interpretek uprostřed skladby. Bohužel s přibývajícím časem jsem postrádal výraznější rozvíjení tematického materiálu zvláště po rytmické stránce a střední díl pak vyzněl nejméně výrazně. Přesto tato kompozice patřila k tomu nejlepšímu, co během večera zaznělo.

Ivana Loudová

Organizátoři koncertu se bohužel nepoučili z problémů s technikou na koncertě sdružení před měsícem (Ateliér 90: Hudba bez obalu II.). Skoro bych řekl, že zkušenosti s aparaturou potřebnou pro provedení kompozice Ivany Loudové (nar. 1941) Planeta ptáků III. pro flétnu a elektroakustickou stopu (2009) byly dnes ještě horší než posledně. Na tomto koncertě byly sice k dispozici o třídu lepší reproduktory, zato CD–přehrávač byl vskutku předpotopní , bez jakékoli možnosti regulace zvuku, a proto jsme byli výrazně ochuzeni o prostorové možnosti, které dílo nabízí. Skladba zazněla v podání Lenky Kozderkové v české premiéře.

Světová premiéra této verze kompozice se za velkého úspěchu uskutečnila na začátku října tohoto roku na velké elektroakustické perfomance Michala Rataje v Paříži. Původní elektroakustická kompozice vznikla v roce 1991 na památku Oliviera Messiaena, u kterého autorka v Paříži před lety studovala. Elektroakustický materiál zpracovává dvě složky – zvuk houslí (nahrál Ivan Ženatý) a různých bicích nástrojů (vodních slavíků, píšťalek, gongů, zvonečků…) – do vskutku kontemplativní šíře. Povětšinou zvolený aparát zní jako široce pojatý orchestr. „Snad někde ve vesmíru planeta ptáků existuje, je tam s nimi Svatý František z Assisi a možná i Olivier Messiaen…“ Tuto autorčinu myšlenku chápu jako hlavní motto Planety ptáků. Tato verze skladby vznikla z podnětu interpretky dnešního večera. Přidružený sólový flétnový part pak působí svou široce pojatou meditativností možná příliš nesamostatně. Ačkoliv nejsem velkým příznivcem elektroakustické hudby, tato kompozice mne zaujala pestrostí materiálu a neuvěřitelným množstvím progresivní práce s ním. Škoda, že v českých zemích je dnes již problém natočit čisté zvuky přírody nezasažené civilizačními vlivy motorů v pozadí. Tito umělí „ptáci“ ale působili velmi přesvědčivě a mnohem pestřeji než jejich prvotní předloha, skladba tak dostala ještě více exotičnosti po zvukové stránce. Je mi líto, že organizátoři koncertu přípravě technické stránky nevěnovali větší péči.

Předposlední skladbou byly Zpěvy smíření pro baryton, alt a varhany (2002) Aloise Piňose (1925–2008) na české texty Requiem zacílené na oběti násilí a bezpráví a na německé překlady apoštolských listů Nového zákona, konkrétně epištol Svatého Pavla, Petra, Jana a Jakuba. Autor skladbu zkomponoval podnícen stavbou Kříže smíření na Bukové hoře u Teplic nad Metují tak, aby mohla být provedena při slavnostním aktu odhalení kříže. Stala se pak přímou součástí těchto pietních slavností česko-německého usmíření na místě největší poválečné tragédie na Broumovsku. Vzhledem k posluchačské náročnosti kompozice, kterou jsme vyslechli v podání altistky Markéty Dvořákové (české texty), barytonisty Petra Matuszka (německé texty) a varhanice Ireny Chřibkové, se neodvažuji spekulovat, jak byla během slavností přijata. Od začátku je jasná souzvuková konstrukce materiálu. Prostor bývalého kostela svatého Vavřince pro tuto kompozici nebyl příliš vhodný, protože varhany zde umístěné mají pouze šest rejstříků a nejsou schopny výrazné dynamické plasticity. Oba zpěváci pak od autora dostali úkol mimořádně náročný, téměř nebylo místa, kde by varhany nebyly napsány ve zcela odlišném tónovém výběru než vokální party vůči sobě v ostře disonantních poměrech.
Skladba má tři části. V první části autor ve varhanním partu exponuje pouze držené souzvuky, ve druhé pak přidává občasný pohyb a až v závěrečné části je patrné vedení samostatných hlasů. Vokální party jsou vedeny formou dialogu, aby nebyla porušena srozumitelnost textů. Až v závěru se pak spojují do disonantního dvojhlasu. Tato kompozice mne opravdu nezaujala.

Věra Čermáková

Příznivějšího dojmu ve mne nezanechala ani závěrečná kompozice Věry Čermákové (nar. 1961) nazvaná Tři skladby pro saxofonový kvartet (2009) v podání Saxofonového kvarteta Bohemia (Pavel Fiedler – sopránsaxofon, Antonín Mühlhansl – altsaxofon, Pavel Škrna – tenorsaxofon a Kateřina Stupková – barytonsaxofon). Opravdu jsem nepochopil, proč názvy tří vět byly v angličtině (The Pastorale, The Lamentation a The Motion), snad aby autorka tvůrčí šeď nahradila alespoň něčím trošinku zajímavým, aby posluchač přemýšlel, co ty anglické názvy znamenají? Některé zajímavé postupy v kompozici (zvláště polyfonie třetí části ve čtyřech samostatných rytmických modelech) byly až příliš často zabity banálními postupy a klišé bez nějakého širšího opodstatnění.

Navíc jsme byli omráčeni neustálou masou zvuku. Téměř po celý průběh kompozice hrál dohromady celý ansámbl a autorka nevyužila nepřeberných barevných možností tohoto tělesa.

 

Foto: Jan Fila (2) a Vlastislav Matoušek (1)