Contempuls 13. 12. 2009

Anežka Holečková & Martin Ledvinka 23.12.2009

 

 

V pátek 13. listopadu se v holešovické La Fabrice odehrál třetí a zároveň poslední večer letošního ročníku festivalu Contempuls. V první půli závěrečného dvojkoncertu byla představena díla současné mladé generace amerických skladatelů ve výtečném podání amerického dua The Kenners. Saxofonista Eliot Gattegno (nar. 1983) a skladatel, klavírista, hráč na akordeon a klávesové nástroje Eric Wubbels (nar. 1980) založili toto duo v roce 2004, aby provozovali a propagovali „nekompromisní novou hudbu“ převážně mladých amerických skladatelů. Na pražském vystoupení jednoznačně předvedli obojí – nekompromisní i nové. Druhá část večera byla věnována ansámblové tvorbě autorů Griseyho, Romitelliho, Feldmana v nastudování freiburského ensemble recherche. Tento orchestr se již od poloviny osmdesátých let věnuje provozování soudobé a moderní hudby a na festivalu Contempuls představil dnes již klasická díla soudobé hudby.

The Kenners
Již první skladba Tangled Loops (1996)Jasona Eckardta (nar. 1971) pro saxofon a klavír byla nabita značnou vnitřní silou, kterou jsem popravdě řečeno nečekal, a tak jsem byl zpočátku z této hudby mírně na rozpacích. Kompozice využívá kontrastu a přechodů mezi výraznými, energickými (někdy až zběsilými) gesty v saxofonu i klavíru a plochami relativně klidnějšími, někdy využívajícími jednohlasé melodie saxofonu, jindy barevnosti akordů v klavíru.

Premiérová skladba Alexe Minceka (nar. 1975) Pendulum III (2009), druhá na programu, je, jak už název napovídá, inspirována kyvadlovým pohybem. Ten je zde zobrazen údery či impulsy, tedy opět energickými gesty nástrojů (saxofon a podladěný klavír), které uvádějí kyvadlo do pohybu, a posléze akusticky zajímavým znázorněním jednoduchého komíhání kyvadla ostinátní pulsací tónů, jejichž blízké frekvence vytvářejí interferenční rázy. V průběhu skladby se, jak píše sám autor, „pozornost více a více přesouvá od kyvadlovitého rytmu směrem k silám, které rytmické kyvadlo spouštějí. Jinými slovy, skladba přechází od převážně objektivního k převážně subjektivnímu.“

Pro mě osobně nejkrásnější a rozhodně „nejhudebnější“ v tradičním slova smyslu byla následující kompozice mladého skladatele Daniela Tackea (nar. 1985) a quiet and lingering violence pro saxofon, klavír a akordeon. Křehká, snová melodie saxofonu pracuje s mikrointervalovými souzvuky vznikajícími v dialogu s ostatními nástroji. Jednoduché tóny akordeonu v souznění s hlavní melodií vytvářejí zvláštní, krásné drsnosti. Struny klavíru jsou rozeznívány resonancí se saxofonem, na okamžik se vynořuje jemný kontrapunkt proti základní, neměnné melodické lince. Celá skladba, jakkoli křehká, v sobě skrývá obrovské napětí, i přes svou velmi nízkou zvukovou intenzitu (pohybuje se od mf do téměř neslyšného pppp).

„Totální vyčerpání. Zoufalství. Hektické výpady naslepo. Instinktivní nelogičnost chování.“ Takto popisuje Clint McCallum (nar. 1980) svou skladbu in a hall of mirrors waiting to die pro saxofon a preparovaný klavír (řetěz na basových strunách suploval part bicích). Po předchozí subtilní, kontemplativní skladbě přišla nekompromisní smršť. Na úvod téměř dvě minuty držený tón v saxofonu (hraný technikou cirkulačního dechu, kterou interpret ovládal dokonale) je doprovázený ještě poměrně jemným klavírním partem. Postupem času celá kompozice graduje až k neúnosnosti i s využitím ticha jako silného dramatického prostředku.

Na závěr koncertu byla původně plánována další kompozice mladého amerického skladatele, ale nakonec zaznělo Divertimento (1982) pro altový saxofon a klavír již etablovaného newyorského skladatele Charlese Wuorinena (nar. 1938). Jednovětá skladba vnitřně členěná na více částí nás na závěr produkce vrátila zpět ke „klasice“.

Prvotní mírný šok, který jsem prodělal na začátku produkce The Kenners byl po chvíli vystřídán silným uměleckým zážitkem a pocitem objevení nových možností hudby, jež by si v našich zeměpisných šířkách asi jen málokdo troufl prozkoumat. Jako celek nelze představení The Kenners než chválit. Interpretačně náročné party oba interpreti zvládali s bravurou, i když v centru pozornosti stál většinou Eliot Gattegno, kterého nezbývá než obdivovat pro jeho snad bezchybnou techniku (včetně cirkulačního dýchání) i vynikající přednes. Stejně tak nelze nic vytknout ani dramaturgii koncertu, která vygradovala první část pátečního večera až k dlouhotrvajícímu, zaslouženému aplausu.

 

ensemble recherche
V druhé polovině dvojkoncertu předvedl německý ansámbl oproti předchozímu vystoupení díla autorů i o několik generací starších.

Prvním z nich byla Taléa (1986) představitele francouzské spektralistické školy Gérarda Griseye (1946–1998). Tato skladba je některými svými rysy podobna kompozici Pendulum III Alexe Minceka, kterou jsme slyšeli v první části večera, a to především střídáním velmi energických hudebních gest se statickými plochami. Stejně jako v Pendulum III i zde se v průběhu skladby postupně mění poměry mezi těmito kontrastními prvky. V Talée se zpočátku krátké impulsivní gesto postupně rozrůstá, mohutní, zatímco statický, klidový prvek se postupně smršťuje, až je cele pohlcen a přehlušen živějším proudem hudby. I přes to, že je tato skladba v souvislosti s Griseyovou tvorbou často zmiňovaná jako významná, nenaplnila mé očekávání. Vzhledem k tomu, že se v českém hudebním prostředí často neuvádí, lze těžko posoudit, zda moje zklamání vychází z konkrétního provedení, či z nepochopení Griseyova skladatelského záměru.

Zajímavým mezistupněm mezi francouzskou spektralistickou zvukovostí (Grisey) a americkými minimalistickými postupy (Feldman) byl kvartet pro flétnu, klarinet, housle, violoncello a další nástroje italského skladatele Fausto Romitelliho (1963–2004) s názvem Domeniche alla periferia dell’impero (1996/2000). Dvoudílná skladba pracuje s celou paletou i poněkud bizarních zvuků (zvláštní artikulace nástrojů, užití foukací harmoniky a kazoo) a jejich kombinací s „klasickým“ zvukem kvarteta i využívání až minimalistických repetitivních postupů. Tím skladba dociluje, alespoň na mě tak působícího, zvláštního psychedelického, mátožného zvuku. Za účelem rozšíření škály barev zvuku skladatel předepisuje některým interpretům časté střídání nástrojů. Flétnista používal celou rodinu fléten – od pikoly po basovou flétnu; klarinetistka i basový klarinet. Fakt, že tato technická komplikace nepůsobila ve výsledném zvuku nikterak rušivě, dokazuje, že i zde byli interpreti skvěle technicky připraveni.

Závěrečným dílem vystoupení ensemble recherche a zároveň i celého festivalu Contempuls 2009 byla minimalismem ovlivněná kompozice Mortona Feldmana (1926–1987) Why patterns? (1978). Zvuková průzračnost a jednoduchost této asi půlhodinové skladby pro flétnu, klavír a zvonkohru je velmi náročná na interpretaci, neboť její souvislý hudební proud se vyvíjí postupně bez jakýchkoli dynamických či rytmických zlomů, navíc po celou dobu v nízké dynamice. Ensemble recherche však podal toto kontemplativní dílo s velkým citem a nepřipustil, aby se koncentrovaný posluchač nudil.

Stejně tak jako první vystoupení pátečního večera, přineslo i to druhé vynikající interpretační „podívanou“ a přiblížilo českému publiku hudbu, jejíž živé provozování nemá možnost příliš často slyšet. Pozitivní ovšem je, že pokud už se tato možnost naskytne, jedná se o produkci nejvyšší úrovně.

Samozřejmě, že festival není jen záležitostí interpretů a skladatelů, ale velká odpovědnost leží také na organizátorech – v případě Contempulsu můžeme poděkovat řediteli festivalu Miroslavu Pudlákovi a dramaturgovi Petru Baklovi. Nezbývá tedy než se těšit na další ročník.