Zapomenutí skladatelé I.: Alexandr Lazarevič Lokšin (1920 – 1987)

Petr Vyhnálek 21.12.2009

 

 

Následující řádky mají za cíl přiblížit jednoho z předních ruských skladatelů 20. století, jehož nešťastné životní osudy jsou zřejmě tou hlavní příčinou, proč je jeho hudba dnes takřka neznámá. Psal je hudební laik se základním hudebním vzděláním zabývající se profesně lékárnictvím. Hudba, zvláště ta dvacátého století, je však jeho hlavní oblastí zájmu. Kdyby toto pojednání sloužilo jako podnět k uvedení některé Lokšinovy skladby v Čechách, byl by šťasten.

Alexander Lazarevič Lokšin

Alexandr Lazarevič Lokšin se narodil 19. září 1920 v Bijsku na Sibiři v rodině účetního a porodní báby. Hudbě se věnoval od svých šesti let, kdy se začal učit hrát na klavír. Od svých deseti let, kdy se jeho rodina přestěhovala do Novosibirsku, účinkoval na řadě studentských amatérských koncertů a taktéž se účastnil hudebních soutěží. V roce 1936 byl vyslán do Moskvy, aby tam pokračoval ve svém hudebním vzdělávání. Na moskevské konzervatoři se stal žákem Nikolaje Mjaskovského, který si vysoko cenil jeho talentu. Jeho absolventská práce – skladba z roku 1939 „Les Fleurs du Mal“ (Květy zla) na verše Charlese Baudelaira – však byla zkušební komisí odmítnuta

(S hlavním odůvodněním, jak se dle ždanovské estetiky může mladý muž sovětské éry obracet k tak dekadentnímu umění, jako jsou Baudelairovy verše?) a skladatel nakonec závěrečné zkoušky složil až v roce 1943 po zkomponování nové absolventské skladby (poéma Čekej mne na verše Konstantina Simonova). V letech 1945 až 1948 vyučoval na Moskevské konzervatoři instrumentaci, čtení partitur a hudební literaturu. V tomto období také započaly jeho zdravotní obtíže, které nakonec vyústily v odoperování části žaludku. V roce 1948 byl Lokšin v rámci tzv. „boje proti kosmopolitismu“ z Moskevské konzervatoře propuštěn a od této doby již nikdy nenašel stálou práci – Mjaskovského snaha o pomoc již vyšla zcela naprázdno. V roce 1949 zkomponoval (zřejmě ze zoufalství) kantátu k  sedmdesátým narozeninám Stalina, avšak ta nebyla nikdy provedena – obávaný tajemník Svazu sovětských skladatelů Tichon Chrennikov ji ještě před uvedením doslova rozcupoval jakožto nesrozumitelnou, chaotickou a dekadentní. Lokšin nadále působil jako umělec na volné noze, až do konce života pronásledován a šikanován tajnou policií.

Na Lokšinově životním údělu se však podepsala ještě jiná nepříjemná záležitost, jež mu nakonec vynesla titul „génius zla“. V roce 1949 byli zatčeni a uvězněni básník a matematik Alexandr Volpin Jesenin a překladatelka Věra Prochorovová, kteří do té doby patřili mezi Lokšinovy přátele. Ze svého uvěznění vinili právě Lokšina, jenž je dle jejich názoru udal za protisovětské řeči. Skladatelův syn Alexandr vynaložil mnoho úsilí, aby otce očistil, mimo jiné i v knize Génius zla (Гений Зла /Genij zla/), ale nikdy se mu to zcela nepodařilo. Skladatele tak po celý život drtil z jedné strany útlak komunistického režimu, který mu například nikdy nedovolil vycestovat za hranice a to ani na provedení některé z jeho skladeb. Z druhé strany pak nedůvěra až pohrdání mnoha bývalých přátel, kteří vznesenému obvinění uvěřili. Nutno zde podotknout, že kolem celé záležitosti zůstalo dodnes mnoho otazníků. Lokšinova rodina tvrdí, že udavače nakonec objevila, nechce však zveřejnit jeho jméno, neboť dotyčný je dávno po smrti.
Mezi nemnohými přáteli Lokšinovými však zůstal jeho velký obdivovatel Dmitrij Šostakovič, dále klavíristka Marja Jurinová a také především dirigenti Rudolf Baršaj a Arvids Jansons, kteří (často na své vlastní riziko) řadu jeho skladeb přes všechny překážky provedli. Po úmrtí Šostakoviče i Jansonse a emigraci Baršaje však skladatel zůstal prakticky v izolaci.
Alexandr Lokšin zemřel zcela zapomenut 11. června 1987 v Moskvě. Postoje k němu se však ani po jeho smrti příliš nezměnily. Nejlépe je asi vyjadřuje následující výrok předního dirigenta Gennadije Rožděstvenského adresovaný asi rok po Lokšinově smrti jeho ženě: „Dokud mi nedokážete, že Lokšin nebyl udavačem, a dokud nejmenujete, kdo jím byl skutečně, Lokšinovy skladby provádět nebudu.“ (viz Alexandr Alexandrovič Lokšin: Génius zla, Moskva 2001)

 

Stručný přehled díla Alexandra Lokšina
Pilířem Lokšinovy tvorby je bezesporu jeho vokálně-symfonická tvorba, především jeho jedenáct symfonií, z nichž pouze čtvrtá „Sinfonia stretta“ je čistě instrumentální. Jeho osobitý kompoziční styl vycházel z rakouského a německého novoromantismu a expresionismu (především z Mahlera a Berga), ovšem vyniká zvláštní poetikou a melodikou. I orchestrální hudba zní často spíše komorně, vyskytují se zde recitativní instrumentální sóla a z většiny skladeb je též patrný autorův pohnutý životní osud.

První symfonie, dokončená v roce 1957, využívá latinský liturgický text sekvence Dies irae. Je v ní ještě patrné velké ovlivnění Šostakovičem, přesto i zde již můžeme najít zárodky skladatelova osobitého stylu a také poměrně svéráznou instrumentaci využívající mimo jiné i čtyři saxofony.

Lokšinův typický styl je poprvé zcela patrný v Druhé symfonii se značně pesimistickým vyzněním pro sbor a malý symfonický orchestr na texty starořeckých epigramů z roku 1963. Je koncipována, jak je tomu u mnoha dalších autorových skladeb, jako téma s variacemi. I zde se můžeme setkat se zvláštnostmi v instrumentaci – především v užití kytary, varhan, tenorového saxofonu a sólového klavíru; skladba často zní spíše komorně jako ostatně většina Lokšinových symfonických skladeb.

Třetí symfonie pro baryton, mužský sbor a symfonický orchestr z roku 1966 využívá verše Rudyarda Kiplinga. V SSSR nebyla provedena (Kipling byl vládnoucími komunisty vnímán jako „reakční“ autor), zazněla nakonec v Londýně až v roce 1979.

Čtvrtá symfonie s podtitulem „Sinfonia stretta“ (1968) narazila asi nejméně z autorových symfonií na politické překážky – je jako jediná ze všech jedenácti symfonií bez vokální složky, opět koncipovaná jako téma s variacemi.

Pátá symfonie (1969), jež patří k autorovým dosud nejhranějším, je dvouvěté dílo pro baryton, smyčce a harfu a je psáno na texty dvou sonetů Williama Shakespeara (Sonet 66 a 73, možno provádět v originále i ruštině).

Šestá symfonie (1971) na verše Alexandra Bloka pro baryton, smíšený sbor a symfonický orchestr byla samotným autorem pokládána za jedno z jeho nejlepších děl. Její představení však bylo těsně před plánovanou premiérou na vyšší příkaz zrušeno a skladba jako jediná z autorových symfonií nebyla dosud nikdy(!) provedena. Jedním z důvodů by mohlo být užití mimořádně pesimistických textů – vskutku, atmosféra se nese od nostalgické vzpomínky na dětství přes bezbřehé zoufalství až k naprosté rezignaci. Dílo může svým vyzněním konkurovat Šostakovičově Čtrnácté a sám Šostakovič po prostudování partitury vyjádřil této skladbě hluboký obdiv, stejně jako k mnoha dalším Lokšinovým dílům. Snad se tedy v budoucnu dočkáme toho, že tato monumentální skladba bude provedena.

Sedmá symfonie z roku 1972 pro alt a komorní orchestr je psána na verše středověkých japonských básníků. Sestává z introdukce, tématu, variací a cody. Patří mezi symfonie, které byly pod taktovkou Rudolfa Baršaje nahrány slavným sovětským vydavatelstvím Melodija. Je mimořádně působivá svou zvláštní tesklivou a poetickou atmosférou, často je slyšet sólový lesní roh (asi nejpůsobivěji na počátku třetí variace).

Osmá symfonie (1973) pro tenor a symfonický orchestr je na texty Puškinových Písní severních Slovanů. Skladba s možná poněkud příliš romantickým vyzněním byla poprvé provedena až v roce 1988, tedy rok po autorově smrti. Stalo se tak na Moskevském podzimu, asi nejznámějším ruském festivalu soudobé hudby, a tato symfonie byla první z Lokšinových, která tam zazněla. Rozhodně stojí za poslech. Velmi poutavě zní závěrečná trubková fanfára za současně znějícího drženého akordu varhan.

Devátá symfonie (1975) pro baryton a smyčcový orchestr byla zkomponována na sžíravě sarkastické verše Leonida Martynova. Její premiéra z roku 1976 ve Velkém sále Moskevské konzervatoře znamenala tehdy velkou událost; sólista Jurij Grigorjev po letech vzpomínal, že se tehdy vážně obával toho, že bude uvězněn. Nebyl – skladba však (jako řada dalších) putovala okamžitě do trezoru. Svým vyzněním může směle konkurovat Šostakovičově Třinácté, třebaže je více než dvakrát kratší. Nahrávka premiéry se dochovala a byla vydána na CD – rozhodně stojí za poslech. Skladba sestává z pěti částí: Introdukce, Burleska, Pochod, Toccata a Finále.

Desátá symfonie pro alt, chlapecký sbor a komorní orchestr z roku 1976 na texty Nikolaje Zabolockého je jednou z typických ukázek Lokšinova zvláštního poetického kompozičního stylu, který je těžké přirovnat k někomu dalšímu. Začíná krátkým klarinetovým recitativem, následuje téma ve sboru, tři variace s altovým sólem oddělené interludii zpívanými sborem a chorál – sborový zpěv s varhanami.

Jedenáctá symfonie z roku 1976 je opět koncipována jako téma s variacemi, přičemž sólový hlas (soprán) zní až ve variaci poslední. Využívá textu portugalského básníka Louise Camoense.

Vyznění všech autorových symfonií a většiny ostatních děl je více skeptické a tragické než veselé a optimistické, což je pochopitelné vzhledem k autorově takřka stálé perzekuci a z ní vyplývajícího osobního rozpoložení. Z dalších Lokšinových skladeb ještě stojí za zmínku dvě vokální Sinfonietty (první na verše Igora Severjanina a druhá na verše Fjodora Sologuba), Tři scény z Goethova Fausta pro soprán a orchestr (z nichž třetí bývá prováděna i samostatně pod názvem Markétčiny písně), kantáta Mater dolorosa na texty slavné básně Rekviem Anny Achmatovové (provedena v Petrohradě roku 1995), orchestrální suita V džungli, Smyčcový kvintet, Klarinetový kvintet, Variace pro klavír, jakož i řada dalších skladeb, převážně komorních a vokálních.

O Lokšinovy skladby začíná v posledních letech, zvláště na Západě, stoupat zájem bez politických předsudků. Orchestrální materiály byly vydány především vydavatelstvími Hans Sikorski Musikverlag a Le Chant du Monde, vyšlo i několik málo CD. Několik skladeb (Les Fleurs du Mal, Umění hudby, 5. symfonie) bylo provedeno v roce 2006 na festivalu ve Štýrském Hradci.

Bylo by velmi dobře, kdyby třeba i tento malý průřez Lokšinovým životem a dílem přispěl k větší informovanosti a většímu interpretačnímu zájmu o jeho skladby (a především také k prvnímu uvedení Šesté symfonie) – jsem hluboce přesvědčen, že by si to zasloužily.

Více o skladateli včetně hudebních ukázek lze najít na webu http://www.lokshin.org/.

 

Bibliografie:
Lokšin, A.A.: Génius zla (Гений Зла); vydavatelství MAX Press, Moskva 2001
Paisov, Yury Ivanovich: heslo Lokshin, Aleksandr Lazarevich, in: Sadie, Stanley, ed., The 2New Grove Dictionary of Music and Musicians, Vol.15, Oxford, 2001, s. 81
Karpinskij, Igor: heslo Lokšin, Aleksandr Lazarevič, in: Finscher, Ludwig, Hrsg., Die Musik in Geschichte und Gegenwart, Personenteil 11, Kassel 2004, sl. 422-423

Hudebniny:
Symfonie č.2 (partitura); vydavatelství Sovetskij Kompozitor
Symfonie č.5 (partitura); vydavatelství Muzyka
Symfonie č.7 (partitura); vydavatelství Muzyka, 1980
Symfonie č.11 (partitura); vydavatelství Sovetskij Kompozitor, 1983

Audio nahrávky:
Symfonie č.7 a 10, Markétčiny písně; Melodija 2008
Symfonie č.5 a 9, Kvintet pro dvoje housle, dvě violy a violoncello; Olympia 2008
Nahrávky orchestrální suity V džungli a Symfonií č.1, 3, 5, 8 a 9, jakož i Tří básní na verše Fjodora Sologuba jsou umístěny na webové stránce www.lokshin.org pod záložkou Downloads.