Dítě zaseknuté do mlhy slov
Eva Košinská 15.12.2009
Pavlína Lesová: Dítě mlhy. Literární salon, Praha 2009. 56 stran
Když jsem četla ediční plán nakladatelství Literární salon, při pohledu na název sbírky Pavlíny Lesové jsem zajásala. Název mi přišel originální, chytlavý, poetický. Těšila jsem se, až otevřu Dítě mlhy a zjistím, co je zač. Musím se však přiznat, že mi tato sbírka způsobila nemalé těžkosti. A musela jsem ji vzít do ruky mnohokrát, abych se nakonec ujistila o tom, že jsem se v mnohém mýlila. S verši Pavlíny Lesové jsem se totiž poprvé setkala při křtu její knihy. Ve společnosti Evy Oubramové a Georgiho Gospodinova však její poezie příliš přesvědčivě nevyzněla. Přiznám se, že jsem z ní měla dost neurčitý pocit. Záhy jsem přišla na to, proč tomu tak je. Dítě mlhy a jeho zvláštní poetika totiž nemůže při hlasitém čtení vyniknout. Jedná se o básně, které až při osamělé četbě náhle a překvapivě zarezonují v prostoru. Ano, poezie Lesové mne v konečném kontextu totiž hlavně překvapila.
V závěru sbírky bylo avizováno, že se jedná o texty, které napsala autorka během 6 let. To je dostatečně dlouhá doba na to, aby se básnická poetika nějakým způsobem vyvíjela a vyhraňovala. U této knihy je to nejinak, časová prodleva jednotlivých textů je na ní opravdu znát. Nejsem si však jistá, jestli je to právě nejšťastnější řešení, jelikož to pak debut zbytečně tříští do několika poloh, které se nijak nedoplňují – spíš jdou naopak paradoxně proti sobě.
Sbírka je rozdělena na tři části – Déjá vu, Okřídlený dech, Nocí. V prvním Lesová dokazuje, že je nejen dítětem mlhy, ale i ženou zkratky. Texty, jež byly zařazeny do Déjá vu, se vyznačují určitou kondenzovaností. Právě v této poloze má podle mého názoru básnířka „slušně našlápnuto“: je totiž mistryní načrtnutých skic. Některé její básně jsou zkrátka jen vykřičníkem na papíře. Lesová se zasekne v určitém miniprostoru, možná bych jej raději nazvala meziprostorem, a z něj vytěží maximum. Její poezie je v této poloze ironicky tíživá. Ať už je to samota pokoje, ve kterém ruce rozevírají knihu, a ze stránky se šklebí vylisovaná moucha, nebo se jedná o papoušky, kteří mají oči jejích mrtvých přátel. Zve nás do zákulisí pokojů, do zákulisí města, které je zahaleno podivnou a neproniknutelnou vrstvou mlhy. Všechno je v pohybu, nic není jistého, dokonce i lyrický subjekt místy mizí a ztrácí svou lidskou podstatu, své tělo: „a každým dnem mám silnější pocit / že se stávám stromem…“ (b. Modlím se…)
Jedním z hlavních znaků tohoto oddílu a potažmo celé knihy je to, že autorka vykresluje atmosféru svého světa, který mi chvílemi připadá naprosto neskutečný, bizarní, až příliš vzdálený běžnému životu. V jejích textech je sice náznak určité civilní polohy, ale ta se právě v dalších oddílech sbírky naprosto vytrácí a básně se pohybují v oblasti jakéhosi transcendentálního bezčasí. Za velmi zdařilý text, jenž právě dovršuje onu civilní stopu, považuji báseň Dětství možná kdysi (v tom se ostatně shoduji se Simonou Martínkovou- Rackovou, která o tomto debutu také psala). Autorka se v něm vrací k dětství, které, ač je nenávratně ztraceno, přesto nějakým způsobem zůstává stále přítomno v jejím vnímání reality. V jejích básních nalezneme také velmi silný element „pohybu Dovnitř“. Básně jako by se propadaly ke svému jádru. V mnohých textech se autorka propadá sama k sobě, zavrtává se do křesla (b. Předtucha Vánoc), do pekla (b. K nepřekonání). Dalším důležitým motivem jsou oči. Jsou to oči, které už se z reality propadly někam na území snu (b. Babiččin poslední úsměv), zkalený zrak očí, jež se z takového snu probírají (b. Vteřiny kapou pomalu…), jsou to oči mrtvých přátel z dětství (b. Dětství možná kdysi). Jsou to oči, které sice nedokážou prohlédnout mlhu, kterou je svět Pavlíny Lesové obležen, ale které dokážou nějak intuitivně rozpoznat hrany věcí, a tak se nezranit.
Co však musím této části sbírky vytknout, je autorčina práce s přívlastkovými metaforami. Tato „manýra“ se objevuje v celé knize, ale právě v prvním oddíle je nejzřetelnější. Spojení jako katakomby křivd, dezinfekční vteřiny nebo housenky marnosti mne vyváděla z klidového stavu, do kterého mne její poezie uvrhla. Není mi jasné, proč kniha, která je psána čistým, spisovným a místy až archaizujícím jazykem, obsahuje také tato „zvěrstva“, která se navíc k poezii Lesové vůbec nehodí, a naopak její poetiku rozmělňují a ubírají sbírce na kvalitě.
Druhý oddíl Okřídlený dech se už nachází v jiné poloze. Autorka opouští kratší útvary a stává se mluvnější. Bohužel, tato mluvnost podle mého její poezii nakonec spíše škodí. Protože básně tak ztrácejí svou pevnou strukturu a rozmlžují se a rozplývají do prostoru. Objevuje se nově motiv vlákna, které je zavěšeno do prostoru a unášeno nekoordinovaně Vesmírem. Dostáváme se s ním na hranici času – jedná se o moment mezi koncem noci a začátkem rána. Přesně tady se odehrávají nejdramatičtější věci. Kontrast je umocněn tím, že zde na maximum graduje určitá „netělesnost“ autorčiny poezie.
S tím také souvisí jazyk. V tomto oddíle je na něj kladen zvláštní důraz (b. Ticho světla, My). Místy je však na jeho úkor obětován význam. Významy se v neobvyklých spojeních ztrácejí (např. vystrašené rybičky užaslého pradávného mlčení, kouř podobný holubímu zívnutí atd.).
Další drobnou vadou je, že se vedle sebe objevují skutečně krásné verše a poněkud vágní výrazivo. Např. báseň Vyrvat – vůbec jeden z nejsilnějších textů sbírky – versus poměrně vágní texty My nebo Přítmí rán.
Třetí oddíl sbírky má explicitní název Nocí. Musím se však přiznat, že byl pro mne tento oddíl nejtemnější částí knihy. Částí, se kterou jsem si věděla nejméně rady, neboť pro mne byla naprosto neproniknutelná a vlastně poeticky dost nevyvážená. I zde je třeba ocenit autorčinu práci s jazykem, skutečně se jí místy daří krásné obrazy: „neslyšet dýchání starého havrana / v jeho plicích přesýpací hodiny / z červeného dřeva…“ (b. Nocí) Ale tyto obrazy jako by stály osamoceny v básni, která je zahalená neproniknutelnou mlhou spojení, jako je naparfémovaná zpověď nebo krabí mračna. Poslední báseň sbírky Píseň o ženě pohlazené měsícem je v rámci poetiky Lesové dosti nezvyklá. Je to báseň velmi ženská, skoro až mytologické a archetypální povahy – srdce vypáráno z nitra těla muže a dáno do rukou ženy – animy. Báseň je sice velmi poeticky „výživná“, ale osobně se musím přiznat, že mi asi nejvíce narušuje strukturu sbírky. I když má patřičné motivické atributy jako mlhu a temnotu a světlo, které se nacházejí kontinuálně v celé knize, přesto z ní zcela vybočuje.
Co říci závěrem? Debut Pavlíny Lesové mne provokuje. Jedná se o knihu, která je natolik rozporuplná, že mi to až skoro nedá spát. Místy, kdy už to chci vzdát a topím se v moři poetismů a jazykových atrakcí, se najednou vynoří „čirá poezie“, text, jenž uhodí do očí a zahalí čtenáře do příjemné a bezpečné mlhy. Otázkou je, zda to stačí. Odpovědí nemůže však být nic jiného než další kniha, která nejspíš rozhodne o tom, zda jsou tyto čiré texty pouhým zjevením oázy v poušti, anebo stopou, které se autorka chytí a zúročí ji ve svůj prospěch.