Absolutní objekt
Stanislav Vávra 13.12.2009
Pozn.: Objekt = předmět – z lat. obiectum = co se staví před smysly
Absolutní = naprostý, oproštěný od všeho
(Etymologický slovník jazyka českého)
André Breton ve své přednášce z 29. března 1935 (přednesené v pražském Mánesu) s názvem Situace Surrealistického objektu vzpomněl některé objekty, které byly v té době předmětem surrealistického zkoumání a pokusů. Jmenoval objekt snový, objekt se symbolickými úkony, objekt reálný i virtuální, objekt pohyblivý a němý, objekt přízrak, objekt nalezený atd. Důvod, proč tohle vše připomínám, je jiný, ale když už jsem tak učinil, připomenu i to, že dnes, sedmdesát let po zmíněné přednášce, je situace objektu a jeho zkoumání stejná a tím, že se škála objektů vlivem společenského i vědeckého rozvoje ještě rozšířila, a dokonce rozvinula svůj vějíř až do kosmu, je tato situace stále stejně zajímavá, aktuální a naléhavá, ne-li ještě naléhavější.
Po uvěznění Vladimíra Vávry v březnu 1952 oznámil Jiří Šmoranc svým přátelům, že až do jeho návratu odchází do Bílého ticha. Bylo to chápáno tak, že je to jenom další z jeho exhibic, jimiž se vyrovnával s realitou našeho života. Bylo to však jinak.
Jiří Šmoranc se jako první z nás, brzy, snad už někdy od jara 1951 (a možná dříve), začal velmi intenzivně zajímat o surrealistický objekt. Byl v té době neustále na cestě, měnil místa pobytu i práce a také prostředí, v nichž se pohyboval, a to všechno mu dávalo mimořádnou příležitost Surrealistický objekt vyhledávat, nacházet a zkoumat.
Na naše středeční schůzky přicházel obvykle uchvácený svým novým zážitkem z objevu objektu uzavřeného v nějaké strojní konstrukci, kterou natíral barvou na železo, ve škarpě podle silnice na jeho autostopové trase, do hospody, kde byl na svačině a kam přinášel jejich barevný popis, a dostával se proto často do konfliktu jak s Buřilem, tak s Vladimírem Vávrou, kteří to, co považoval za Surrealistický objekt, obvykle nepovažovali.
Bílé ticho Jiřího Šmorance. Časový prostor v němž se pohyboval jen on sám. Bílé ticho. Vymezené prostředí – prostor, jehož tvar i rozměr se měnily v souladu s jeho pohybem v okolním světě. Bílým tichem mohlo procházet libovolné množství lidí a pouze se míjet, aniž jeden o druhém věděli a aniž tušili, kudy procházejí. Šmoranc však do Bílého ticha vcházel, kdykoliv chtěl zmizet, a zase vycházel, když se chtěl setkat s přáteli.
V Bílém tichu byl čas bez pohybu, neodměřoval ani hodiny, ani minuty a ani vteřiny. V Bílém tichu, tak jako neklidní podzimní komáři, vířily jen Šmorancovy imaginativní myšlenky. Přitom to bylo velmi tísnivé a nemilosrdné prostředí.
Bílé ticho. Téměř dokonalý, absolutní, Surrealistický objekt, jehož nedílnou součástí byl i Jiří Šmoranc. Byl to objekt složený i reálný a také virtuální. Bílé ticho bylo objektem pohyblivým i snovým, ale i němým, měl povahu symbolu a byl přízračný. Byl Šmorancovou děsivou, velkou a zároveň křečovitě tichou básní. Pln děsu se do něho utíkal skrýt před reálnou skutečností která nás svírala a s děsem před samotou z něho zase prchal.
Patrně koncem jara 1954 (svoje dopisy zásadně nedatoval) mi napsal: „Stanislave, to ticho bylo už nesnesitelné…“. A zase někdy jiný dopis: „Prostor Bílého ticha jsem snesl jen několik měsíců…“.
Přesto se do Bílého ticha až do srpna 1956, kdy byl Vladimír na podmínku z vězení propuštěn, stále vracel, přestože se v něm cítil být sevřený jako diamant na terase poseté mroži. Když v sobě již cítil nesnesitelný přetlak a srdce mu doutnalo po požáru, vycházel ven a psal.
Bílé ticho tu patrně již bylo od vzniku prvních civilizací a utíkalo se do jeho nehybného prostoru mnoho, velmi mnoho lidí hledajících útočiště před nerovnováhou života. Až Jiří Šmoranc tento absolutní objekt pojmenoval.
Brandýs n/Labem
7.10.2005
P.S. V knize Tajný život Salvadora Dalího jsem si nyní po padesáti letech v kapitole IX přečetl toto: „Ale jedenkrát za jednoho z těch nesmírně klidných odpolední v Cadaques, kdy nebe a moře splývaly v to, čemu domorodci říkali ‚bílé ticho‘“. Konec citace. Dalí, jak říká v epilogu, dopsal Deník v roce 1941. Poprvé vyšel v USA a ve Francii patrně v roce 1952. V tom roce také Jiří Šmoranc použil termín Bílé ticho poprvé. Česky vyšel Tajný život až v roce 2004 v nakladatelství Slovart. Že by se Šmoranc mohl s tímto Dalího textem setkat již v roce 1952 je téměř nemožné, a o tom, že vyšel za války v USA, jsme nevěděli. Jde zřejmě o jednu z těch podivuhodných náhod, které zkrášlují náš život. Rybáři z Cadaques i Jiří Šmoranc použili tento termín každý ve zcela jiných souvislostech.
Brandýs n/Labem
2.11.2009