Premiéra Requiem Jana Hanuše
Jan Fila 11.12.2009
Ve čtvrtek 19. listopadu se ve vyprodané Dvořákově síni Rudolfina uskutečnila premiéra monumentálního Requiem s podnázvem Missa VIII. Pro defunctis, op. 121 pro sóla, smíšený a dětský sbor, varhany a orchestr Jana Hanuše. V roce, kdy si připomínáme páté výročí úmrtí autora se tohoto mimořádně náročného úkolu ujal Marek Valášek. Záštitu nad koncertem převzal ministr kultury Václav Riedlbauch.
 Jan Hanuš |
Jan Hanuš (2. května 1915 – 30. července 2004) psal své Requiem v letech 1991 – 1995. Jeho provedení se však nedožil. Dirigent Marek Valášek se ve své doktorské práci na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy zabýval právě dílem Jana Hanuše. Již před čtyřmi lety uvedl v české premiéře velkopáteční celovečerní oratorium na texty Václava Renče a Františka Trtílka Ecce Homo, op. 97 (1977–1980) na koncertě původně koncipovaném k autorovým devadesátinám. Před sedmi lety dal skladateli slib, že nastuduje a provede také jeho Requiem. Ujal se tak tohoto posledního neprovedeného autorova vokálně symfonického díla. |
Marku Valáškovi se podařilo dát dohromady sólisty Naděždu Chrobákovou (soprán), Karolínu Bubleovou Berkovou (alt), Ondřeje Sochu (tenor), Davida Nykla (bas), čtyři sbory: dětský sbor Radost Praha (sbormistr Vladislav Souček), smíšený sbor Piccolo coro (sbormistr Marek Valášek), Smíšený sbor Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (sbormistryně Jana Veverková), komorní smíšený sbor L’Asanzio (sbormistryně Ludmila Vacková) a komorní smíšený sbor OktOpus (sbormistr Vít Novotný). Náročného exponovaného varhanního partu se ujala Eva Bublová (nepochopitelně nebyla uvedena ani v programu ani na plakátech). Instrumentální složku zajišťovaly spojené orchestry Piccolo orchestra, studentský symfonický orchestr Gymnázia Jana Nerudy a bicí sekce Pražské konzervatoře, jež pro tento koncert připravil profesor Oldřich Šatava. Kéž by tak dobře jako tento večer hrála bicí sekce Pražské konzervatoře na koncertech Symfonického orchestru Pražské konzervatoře! Orchestr není obsazen dřevěnými dechovými nástroji, vedle smyčců skladatel užil rozsáhlé žesťové sekce, dvou harf, baskytary a obsáhlé baterie bicích nástrojů pro deset hráčů. Skladba je tak ve svém zvuku výrazně temnější. To se také podle mě stalo největším úskalím celé kompozice. V partituře je vyčleněn i smyčcový kvartet, který hraje úlohu v komornějších částech partitury. Osobně jsem ho příliš nepostřehl.
Na práci s textem mne zaujalo, že Jan Hanuš zhudebňuje i ty části requiem, které se běžně v hudebním zpracování neužívají, a sice Oratio collecta Fidelium Deus omnium Conditor et Redemptor, Modlitba Páně Pater Noster, Secreta Hostias, quaesumus, Domine a Postcomunio Animabus quaesumus Domine. Tyto modlitby s výjimkou Pater Noster obstarává v liturgii kněz, a proto nejsou tradičně zpracovávány. Úmysl skladatele je mi zřejmý – zpřístupnit tak svou skladbou kompletní liturgii mše za zemřelé. Bohužel mám pocit, že toto prodloužení partituře ublížilo.
Rozsáhlá, téměř devadesátiminutová kompozice je rozdělena na třináct vět, z nichž se většina ještě formálně člení na další oddíly. Hned od úvodních tónů bylo jasné, že partitura Requiem je napsána stylem pozdního díla Jana Hanuše, např. obsáhlého velikonočního oratoria Ecce Homo. Je zde zřetelné užití tzv. tonální dodekafonie, kompoziční metody, kterou užíval v řadě svých pozdních děl.
Introitus – Andante misterioso od počátku exponuje housle sólo s hlubokými smyčci propojené obsáhlou baterií nemelodických bicích nástrojů. Dětský sbor, nositel hlavní myšlenky Requiem aeternam,je doprovázen smíšeným sborem. Velmi mne zaujala kánonická technika a obecně náročné užití kontrapunktu ve všech částech zhudebnění. V tématu je patrná vzestupná kvinta v závěru, která zároveň funguje harmonicky jako malá sekunda k tercii kvintakordu. Ve druhém verši Te decet hymnus se poprvé připojují i žestě s varhanami. Třetí verš Exaudi orationem meam je prvním vstupem basového sóla doprovázeného mužským sborem. Je zde patrná z textu vycházející třídílnost.
Druhá část Kyrie – L’istesso tempo začíná pro sbor velmi obtížným chromatickým tématem. Sopránové sólo se do ansámblu zapojuje kontrapunktem vycházejícím z předchozího tématu. Poprvé se zde výrazněji zapojují žestě ostrými vpády evokujícími budoucí atmosféru Dies irae. Hodně mi připomínaly žesťové pasáže z písňového cyklu Dřevěný Kristus pro bas a orchestr. Jak je pro sborovou tvorbu Jana Hanuše typické, i přes náročnou melodiku si pořád uchovává výraznou míru zpěvnosti.
Oratio Colecta Fidelium Deus – Moderato poprvé využívá celý kvartet sólistů, violoncello sólo a elektrickou baskytaru, často hranou smyčcem. Moc jsem ji ze svého místa neslyšel, neškodilo by lepší vyvážení intenzity zvuku. Attacca navazuje Graduale Requiem aeternam – Andante serioso pro sbor, alt a tenor sólo. V harmonii se objevuje nový výrazný prvek – spojování kvintakordů v terciových příbuznostech. První blok Requiem ukončuje Absolve, Domine (Tractus) – Moderato. Ze začátku se poprvé výrazněji exponují sólové varhany s jazykovými rejstříky nahrazující tak chybějící dřevěnou orchestrální sekci.
Výkřikem celého ansámblu Harmageddon! zahajuje zhruba půlhodinová sekvence Dies irae (Sequenza) – Grave. Allegro minacciando e fantastico. Naplno se v této části odhalil nedostatek chybějící dřevěné sekce, která by jistě mnohem později odhalila základní úskalí příliš husté a hutné instrumentace celého Requiem. Dies irae jako takové navíc postrádá hlavní vrchol. Několikrát jsem se domníval, že přichází, zvláště když autor vrství harmonii zřejmě až do dvanáctizvuku, ale protože žádný z asi šesti vrcholů Dies irae neměl patřičnou razanci, tento se nekonal. Projevil se zde též nedostatek jinak velmi dobře připraveného smíšeného sboru složeného povětšinou z amatérských zpěváků. V dynamických vrcholech se přes orchestr a varhany neprosazoval. Výrazně se taky negativně projevovalo postavení sólistů před dirigentem (tedy ne po stranách dirigenta, jak je tomu zvykem), ti tak měli akusticky výrazně ztíženou roli. Tato změna ale měla svůj jasný původ v mimořádně komplikované rytmické faktuře díla jako celku, kdy by koordinace byla značně ztížená. Možné je i to, že si toto postavení přál sám autor, protože partitura kompozice obsahuje podrobný nákres rozestavění jednotlivých složek ansámblu.
V části Recordare mne zaujala instrumentace s bohatým užitím obou harf a celesty. Obecně velmi zahuštěná harmonie a i celkově hřmotná instrumentace však byla brzy posluchačsky únavná.
Offertorium – Andante serioso přineslo vítané oživení faktury. Spojení sólového flexatonu doprovázeného komplikovanou aleatorní fakturou ve mne evokovalo pocity někde mezi nebem a zemí. Mimoděk mi tak přišly na mysl podobné účinky Ligetiho Requiem, který jich ale dosahuje zcela odlišnými vyjadřovacími prostředky za cenu extrémního množení ansámblu, Jan Hanuš toho dociluje mnohem úspornějším způsobem. Osobně tuto část považuji za instrumentačně nejzdařilejší. Zaujalo mne bohaté využití sólového vibrafonu (Jan Košina) ve většině částí následujících po Dies irae. V této části se mi také líbilo vícevrstevné nepravidelné dělení vokálních složek. Sedmá věta obsahuje i tradičně oddělenou část Hostias et preces tibi, Domine. Osmá část Hostias (Secreta) – Moderato pro bas sólo tematicky vychází z Offertoria a dokončuje větší formální celek.
S příchodem Sanctus et Benedictus – Vivace assai, leggierissimo jsem se obával vzhledem k předcházející faktuře, že zazní bombastická chvála kůrů andělských. Nestalo se tak a jsem tomu rád. Naopak jedná se o chválu celé přírody a všeho tvorstva, a ačkoliv se zapojuje i dětský a smíšený sbor se sopránovým sólem, část působí velmi intimně, obdobně jako je tomu např. ve slavné Schubertově Mši As dur. Celá instrumentace části tento dojem mocně podporuje. Až slavnostní Hosanna odkazuje na tradiční podobu této liturgické části. Benedictus,ač připojen attacca, vyznívá formálně jako zcela oddělený celek. Závěrečné Hosanna zapojuje sólově tamburínu. Trochu zvláštně pak působí připojení nového dílu opakující znovu text Sanctus.
V Agnus Dei (Via crucis) – Tempo di marcia funebre se opět výrazně projevilo nevhodné postavení sólistů utopených v orchestru. Celý text je mnohonásobně opakován a já si v této části jako už po několikáté uvědomil neúnosnou celkovou délku Hanušova Requiem.
Modlitba Páně Pater noster – Moderato e calmo je jediná část a capella. Bývá často provozována samostatně. Zde je zpracována jako rozsáhlá fuga. Jen mě překvapilo neliturgické zařazení této modlitby až po Agnus Dei. Tato část působila na unavené posluchače velmi osvěžujícím dojmem. Její umístění má ale svůj význam jako hudební předěl před následující částí Libera me – Allegro assai, angoscioso, která užívá materiál úvodních částí Requiem včetně velkých úseků Dies irae jako závěrečnou rekapitulaci materiálu (jak tomu bývá ve skladbách 19. století, např. v Requiem G. Verdiho).V částech, kde je znovu užit hlavní text této části, mne zaujalo rytmické opakování hlavní myšlenky jako jakési mantry (Libera me, Domine, de morte aeterna).
V úvodu závěrečného Lux aeterna – Andante serioso mne zaujala čtyři sólová violoncella s vibrafonem. Opět to bylo jedno ze světlejších míst jinak neustále přehuštěné instrumentace. Ve sboru se vrací materiál Requiem aeternam s nápadnou kvintou v závěru fráze. Vložením zvolání Alleluia do dalších složek ansámblu Hanuš vyjadřuje naději ve Vzkříšení. Přidaná modlitba Postcommunia Animabus quaesumus, Domine již bohužel působí jako přílepek a to je škoda.
I když jsem Hanušovo Requiem rozebral velmi kritickým pohledem, přesto jsem rád, že se takováto premiéra mohla uskutečnit. Neodvažuji se odhadovat, jak dlouho trvalo zkoušení, aby tato monumentální partitura mohla zaznít v celé své kráse. Je nutné poděkovat všem zainteresovaným umělcům za neuvěřitelnou píli, zvláště pak zpěvákům, kteří, i když nejsou hudebními profesionály, obstáli v počtu dvou set mladých lidí při provedení na výbornou. Je velice důležité, že tak mimořádně náročný projekt získal v nesnadné grantové politice Ministerstva kultury podporu. Plně obsazené Rudolfinum je jasným důkazem, že takovéto akce potřebné jsou a budou vždy hojně navštěvovány.
Foto: Jan Fila (1) a archiv