Básně Milana Děžinského
9.12.2009
Krásné bdění
Světlo se rozkládá sladce jak mršina
a barvy na sebe žárlí. Ta krása
vytažená z pekla země
jako by přišla o dětství.
A říkám si, čím jsem starší,
není snad to všechno jen krásné bdění,
z něhož se probudíme do rozpačitého snu,
jako když se ti zkroutí zničehonic ruka,
která nese k strži úst vinnou sklenku,
dolitou opatrně až po okraj?
Jako saranče, duhově se proměňující
z nemohoucích stádií
až k všežravé síle náletu,
vchází do nás jiná, studená bytost.
Milenci
Jako by se snažili stáhnout jeden druhého
pod ostrou hranu ponoru, tam kde své ruce
natahují z podvodní říše dychtivé běsy,
získat na vrch a stlačit jej pod sebe:
urputnost kostí, dychtivost blan. Jeden se vynoří:
dýše z posledních sil, chomáč vlasů mu požírá dlaň,
kolenem páčí. Tak jak v dávných dobách i dnes
vášniví, smrtelní rváči. A když je po všem,
pozvolna utichá třes v hrudním pletenci.
Jsou každý sám. Srdce je tiché.
Věci utajeného zrodu
Zblízka se podívat
na ty zvláštní měkké věci namotané do větví,
jak se dětsky drží,
bez vysvětlení,
věci utajeného zrodu, noční plodnosti,
příliš vysoko na povodňový odliv,
příliš nevýznamné na boží zásah –
i jinde, na dálnici, rudá, rozervaná košile,
cupuje ji vítr a švy obnažuje voda,
ještě z ní jiskří několik chlupů,
jako by se frajersky rozepnul u krku chlap,
vyplavená na kraj všednosti,
auta zpomalí a pak zrychlí,
to když se chtějí vyhnout,
nebo když to dítě vzadu
chce určit druh dravce.
Káně
Odvezl jsem ho k jeho matce
a vracel se po D8.
V odstavném pruhu několik aut a za nimi
jak hlemýždí stopa rozházené papíry.
Myslel jsem na to, kolik věcí
se dá naučit: znovu mluvit, používat nohy
místo rukou, nechat si vrůst
radost do těla jako mlok,
tkáň ke tkáni, radostné řetězení buněk.
Prázdná dálnice jak rukávem setřený stůl
signalizovala, že hojivý čas
zapíše drobnou, narůžovělou jizvu
do kalendáře paměti.
Z šedivějící oblohy několik nejistých
zalesknutí, hermetismus vesmíru.
A pak – zahlédl jsem ji jen koutkem oka,
jako když někdo naznačí úder
a stín nebezpečně přeběhne
jak vyplašená srnka –
padající káně, rotuje, jak když letadlu
vypoví motor a nebezpečným manévrem
se odlomí křídlo, a pak se zaboří
do blankytné modři dálnice
někde daleko za autem.
Představuji si ten do sebe zhroucený,
rozčepýřený zbytek na neústupném povrchu,
jak když ještě neuměla létat,
záblo ji v řídkém hnízdě
a ona sledovala tu modř nad sebou,
dravčí hlavu sveřepě vraženou mezi
dvě křídla, jejichž konce jak příslib
načechrával vánek…
Dívám se za sebe, jak se její ptačí tělo
chvějivě uklidňuje, vítr ji zas čechrá,
jak se pomalu rozpouští
jak spánek.
–––––––––
Milan Děžinský (nar. 1974 v Kyjově) vydal básnické sbírky Černá hodinka (Velarium, České Budějovice 1996), Kašel mé milenky (Host, Brno 1997), Slovník noci (Host, Brno 2003) a Přízraky (Host, Brno 2007). Poslední dvě jmenované knihy byly nominovány na cenu Magnesia litera v kategorii poezie. Žije v Roudnici nad Labem, kde se živí jako učitel angličtiny. Provozuje blog. V poslední době na sebe upozornil též jako propagátor projektu antologie nejlepších českých básní roku. Přítomné básně vznikly v letech 2008–2009.
foto archiv