Novinky českého melodramu na 12. Mezinárodním festivalu koncertního melodramu
Viktor Hruška 7.12.2009
V neděli 8. listopadu se v komorním sále Pálffyho paláce sešlo publikum na jednom z koncertů 12. Mezinárodního festivalu koncertního melodramu věnovanému novinkám českých autorů. O dramaturgii a režii koncertu a zároveň celého festivalu se starala doktorka Věra Šustíková.
Koncert zahajoval melodram Davida Lukáše Noční tma na slova Guilliauma Apollinaira v podání recitátora Jana Ondráčka a klavíristy Miroslava Sekery. Autor pojal skladbu ve vcelku tradicionalistickém duchu, jeho konkrétní přístup však textu ne vždy vyhovoval. Nocturnové náladě básně některé mohutně vystavěné gradační plochy příliš neslušely.
Podle francouzské lidové poezie vznikly melodramy O víně a milování Petra Mandela. Milá, hravá a rytmická kompozice vynikla zejména díky skvělému přednesu Marie Vikové s hudební podporou Dua Eco (housle a viola, Eva a Pavla Franců).
Jan Ondráček a Miroslav Sekera se na scénu vrátili představit melodram Zdeňka Bartošíka Barvy na báseň Jiřího Wolkera. Oba interpreti vytěžili z díla a zejména z krásného textu maximum. Odkryla se zde však i věčná bolest melodramu: nevhodné akustické poměry lidské řeči a hudebních nástrojů.
Melodram Zvláštní radost žítna báseň Sandra Penny přednášel Rudolf Kvíz. Jeho autor, Miloš Haase, pojal skladbu jako dialog recitátora a altové flétny – ve výborném podání Lenky Kozderkové. Poprvé a také naposledy tedy zazněl jiný sólový nástroj než klavír a tato jemná promyšlená instrumentace patřila mezi přední kvality skladby.
První půle se uzavírala kompozicí Václava Bůžka na slova Věry Bartošíkové Severočeské nocturno. Za klavír již potřetí usedl Miroslav Sekera, recitoval Bořivoj Navrátil. Na skladbě je nutné ocenit hlavně její celkovou vyváženost. Hudba se nestala pouhým podkresem k textu, opěvujícímu krásy severních Čech, a ten jí naopak nikdy nemusel přespříliš ustupovat. Zajisté nemalou zásluhu na tom měla i dvojice interpretů.
Program po přestávce pokračoval poněkud nevýraznou skladbou Jana Trojana Poslední slova ze San Quentinupodle Jacka Londona. Pozornost se i přes různé netradiční hráčské techniky, které skladatel předepsal (hraní přímo na struny a podobné akustické efekty), soustředila více na text a recitátora (Petr Stach) než na doprovázející klavír (Jan Dušek).
Následoval melodram Petr Zvoník na slova J. V. Sládka s hudbou Ivana Kurze. Účinkoval Ensemble Martinů se skvěle recitujícím Rudolfem Kvízem. Promyšlená, vygradovaná a myšlenkově hluboká kompozice byla skutečně vrcholem programu. Byla znát autorova větší zkušenost – řemeslná i životní. Dílo působilo vyzrálejším dojmem než práce mladších skladatelů.
Vladimír Franz ve svém Křiku strašidel podle básně Jaroslava Seiferta jako jediný sáhl i k melodizovanému přednesu. Jinak byla ovšem jeho skladba velmi neosobitá a i přes snahu Petra Stachaa Jana Duška musela nutně vedle předešlého výborného melodramu zapadnout.
Koncert se, řekl bych, vydařil, publikum si odnášelo zajímavý zážitek. Možná jen škoda, že v programu nebyla uvedena jména autorů překladů cizojazyčných básní. Celý cyklus koncertů, myslím, dokazuje, že melodram u nás není mrtvým žánrem a i na tomto poli vzniká mnoho zajímavých kompozic.