Dny soudobé hudby 18. listopadu 2009

Vojtěch Esterle 5.12.2009

Koncert Společnosti českých skladatelů Praha a Společnosti pro duchovní hudbu

Ve středu 18. listopadu jsme mohli v Sále Martinů vyposlechnout poslední z koncertů letošních Dní soudobé hudby. Tentokrát byl určen hudbě duchovní, a tak jsem byl velmi zvědav, co se na tomto poli děje.

Zajímavá dramaturgie koncertu by se dala nazvat „hledání klavírního tria“, neboť v jeho průběhu se střídala různá, navzájem příbuzná (klavír, housle, violoncello), ale zároveň rozličně specifická (klarinet, lesní roh, mezzosoprán) obsazení od jednoho do tří hráčů, která nakonec vyústila do klasického klavírního tria.

Bohuslav Řehoř

Coby důstojný úvod koncertu dobře posloužila sólová Musica pura per piano Bohuslava Řehoře (nar. 1938). Šlo o premiéru skladby, jež byla napsána pro klavíristu Daniela Wiesnera. Ten se jí zhostil zcela přesvědčivě. A název skladby nelhal. Jde skutečně o velmi čistou, krásnou hudbu, navíc instrumentálně vděčně napsanou, kde je klavír pojat především jako nástroj harmonických nuancí, což je, myslím, jeho nejvlastnější charakter.

Druhou premiérou večera bylo trio pro klarinet, housle a violoncello od Pavla Hrabánka (nar. 1946), Lux in finis. Třívětá skladba je (dle slova v programu) „hudbou o naději a beznaději“. Upoutala barevnou polyfonní sazbou, kde se jednotlivé nástroje navzájem setkávají a míchají své zvukové charakteristiky do nečekaných odstínů. Když jsem se při poslechu snažil zamyslet nad nadějí či beznadějí, zjistil jsem, že ač by se v této hudbě dalo hledat téměř cokoli, stále ve mně probouzí naději, že tam ono „světlo na konci“ skutečně naleznu. Nakonec jsem ho však nenalezl v hudbě, jež v závěru zůstala otevřená v očekávání dalšího.

První půli koncertu uzavírala skladba Vojtěcha Mojžíše (nar. 1949) s názvem Hostýn – Chvála zbožnosti pro lesní roh, housle a klavír. Co čekat od takto jednoznačně pojmenované skladby? V programu nestálo nic o skladbě samotné, jen o svaté hoře Hostýn. Její význam nechci popírat, ale nejsem si jist, je-li dobrým námětem pro instrumentální trio. Hudba Chvály zbožnosti byla nečekaně monotónní, vše se stále převalovalo na jednom akordu, který bylo lze považovat za tóniku. Ta se chvílemi harmonicky zahušťovala a opět zřeďovala, nic jiného se ale prakticky nedělo.

Vojtěch Mojžíš

Rytmické vyznění bylo krajně nepřesvědčivé, nástupy exponovaných melodií lesního rohu nezněly ani metricky, ani rytmicky, posluchač skutečně nevěděl, čeho se má chytit. Představoval jsem si, co všechno by se dalo dělat s takovýmto krásným nástrojovým obsazením, a bylo mi líto, že buď nejsem na vnímání této skladby dost zbožný, anebo mám úplně jinou představu, jak chválit.

Po přestávce nás čekala píseň Úsvit na verše Karen Bentley Pollick pro mezzosoprán, housle a klavír, jejímž autorem je Ladislav Kubík (nar. 1946). Píseň ve volně atonálním stylu rozdvojovala funkci sólisty mezi zpěv a housle (neboť autorka textu je zároveň houslistkou). V Kubíkově zhudebnění však tyto dva party zastávali dva umělci a bylo zajímavé sledovat, jak se zpěv a housle vzájemně překrývají, doplňují a dohromady s klavírem vytvářejí triovou komorní strukturu. Harmonicky působila skladba vyváženě. Díky českému překladu textu otištěnému v programu koncertu jsme se mohli orientovat ve významech, o nichž se zpívalo, ač mezzosopranistka Jarmila Kosinová ve svém podání upřednostňovala svůj krásný hlas před srozumitelností textu, takže často nebylo ani poznat, v jakém jazyce zpívá.

Vrcholem večera pro mne byla Samota pro housle a klavír Luboše Sluky (nar. 1928). Působila, po předchozích relativně komplikovaných skladbách, velmi osvěživě svou jednoduchou, přímočarou strukturou, trojdílnou da capo formou, kde jsou jasně rozdány funkce: housle klenou smutnou melodii a klavír doprovází průzračnou a působivou sazbou. Sluka nám touto kompozicí ukázal, že pro vyjádření silného citu je nejvhodnější prostá hudební výpověď. Skladbu s velkým zaujetím a nasazením přednesli Jana Vonášková Nováková a Petr Novák. Samota vyzněla upřímně a autor i interpreti sklidili zasloužený nadšený aplaus.

Jiří Teml

Večer uzavíraly Tři fresky od Jiřího Temla (nar. 1935) pro housle, violoncello a klavír. Tři věty Drammatico, Mysterioso a Commedia byly působivé, ale název Fresky byl pro mne poněkud zavádějící. Myslím, že bez něj by se skladba poslouchala lépe. Zato názvy jednotlivých vět vystihovaly dosti přesně, oč v hudbě jde. Poslední věta Commedia nám nabídla i trochu humoru tím, že nechala postupně rozpadnout hudební řeč nastolenou prvními dvěma větami. Tento humor na mne nepůsobil příliš vesele spíše jako autorova sebeironie. Nebyla však shazující, skladba si udržela pevný tvar. Interpretace Temlovy hudby se ujalo Taras piano trio (ve složení Radim Kresta– housle, Ivan Vokáč – violoncello a Hana Volková – klavír), jehož členové se podíleli také na přednesu předchozích skladeb – spolu s Václavem Vaculovičem (lesní roh) a Vlastimilem Marešem (klarinet).

Koncert byl velmi slabě navštíven a jako celek působil bohužel dosti odevzdaně. Necítil jsem v něm žádnou ambici stát se skutečnou hudební událostí. Možná proto se jí pro mne nestal.

Foto: Jan Fila (2) a archiv