Dny soudobé hudby 12. listopadu 2009

Miloš Pokora 4.12.2009

 

 

Koncert pražské Společnosti českých skladatelů AHUV z 12. listopadu byl situován do komorních prostor Deylovy konzervatoře. Přestože kontakt s interprety i tvůrci je zde sympaticky důvěrný a atmosféra připomíná skutečnou tvůrčí dílnu, měl jsem tentokrát pocit, že hned několik skladeb, které program nabídl, by si svým významem zasloužilo větší auditorium.

Po třídílném cyklu pro housle a violoncello s trochu zavádějícím názvem Concertino doppio od Milana Křížka (nar. 1926) – hráli František Jaroš a Marek Babka –, stylově sympaticky jednotném a vynalézavě strukturovaném zejména v prvních dvou částech, mi připravil zajímavý zážitek písňový cyklus Až se ti zasteskne pro soprán housle a kytaru na verše Vítězslava Nezvala od Přemysla Kučery (nar. 1960). Skladbu předvedli Gabriela Jelínková Podnecká, Ondřej Lébr a František Lukáš.
Hned v první básni Levitace projevil Kučera báječný smysl pro s textem trefně komunikující a současně nádherně zpěvnou vokální deklamaci, k níž kytara vytvářela kouzlenou náladu a housle zase obraz nadpřirozené andělské magie. Ve výběru výraziva přitom zůstával pozoruhodně úsporný (někde pracoval s pouhými třemi tóny), jako by moderně přetavoval něco z poetiky světských písní renesance, a tak snad jediné, co mi chybělo k ideálu, bylo náhlé odbočení takto citlivě tvarovaného hudebního proudu do světa syrově spontánních lidových intonací (část Popěvek), což působilo po stylové stránce trochu neurovnaně.

Ivan Kurz

Také Ivan Kurz (nar. 1947) nám připravil zážitek, když se rozhodl předvést své komorní vyznání k památce předčasně zesnulého cellisty Vladimíra Leixnera (hrálo samozřejmě Stamicovo kvarteto), a to v podobě svého 3. smyčcového kvartetu s názvem Slyším zpívat anděly. Opět úspornými, místy až minimalistickými prostředky tvarovaný proud hudby jako by tu skutečně vyvolával pocity předeslané hladivou metaforou názvu. Cítil jsem to, jak ze zvláštně narativní posloupnosti jednotlivých melodických návalů (viz hned počáteční vstup vysokých prim následovaný sekundem a vyústěný smířlivě do čistého kvintakordu) nebo kyvadlově odměřovaného tepu hudby (viz vtíravě opakovaný měkký sextakord B dur s pohyblivou linkou cella), ale i z určité symboliky některých postupů. Například osamoceného prostého oktávového unisona cella a violy nebo partií (zde mám na mysli hlavně 2. větu), v nichž autor vytvářel jakousi ódu (podvědomě letmé názvuky Janáčka i smetanovsky syté kvartetní harmonie) na český smyčcový kvartet jako takový.

 

Pokud jde o Tři studie pro sólový klarinet Karla Husy (nar. 1921) komponované se záměrem vytvořit povinnou skladbu pro účastníky 60. ročníku mezinárodní soutěže Pražského jara, charakterizoval bych je co nejstručněji jako výsostně brilantní kompoziční kreaci, stavebně dokonale ucelenou, odvíjenou s čitelnou logikou a nabízející klarinetistům prostor demonstrovat nejen svůj technický rejstřík, nýbrž i posvěcenou muzikalitu. Zní to jako fráze, ale taková vlastnost nebývá u podobných povinných soutěžních skladeb zcela běžná.
Klarinetistka Jana Lahodná (mimochodem právě ona získala cenu poroty za nejlepší provedení tohoto díla) si tuto hudbu doslova vychutnala. Nejen technicky (vybuchující staccato třetí části) nýbrž i emotivně. Za všechno bych připomenul způsob, jakým po vstupním zvolání nasadila nádherné piano nebo jak před námi (2. studie) vyvolávala obraz jakési táhlé písně slyšené z dálky, která prochází evolučním procesem až ke svému atomickému rozdrobení.

Expresívní náboj, umocňovaný neúprosně strojovým pohybem, vyzařoval z Dialogů pro dvě violoncella Afrodity Katmeridu (nar. 1956) výtečně interpretovaných Petrem Nouzovským a Ivanem Vokáčem (ideálně čisté výšky!). Přesto jsem se nemohl ubránit pocitu, jako by se z této kompozice vytratil kontrastní prvek něžného pohlazení – robustnost příliš zahlcovala.

K velmi zajímavé inspiraci se dostala Olga Ježková (nar. 1956), když se rozhodla ve svém melodramatickém cyklu s názvem Narození Sisyfovo pro recitátora, smyčcové kvarteto a bicí nástroje (recitoval Rudolf Kvíz za spolupráce Stamicova kvarteta a Markéty Mazourové) zhudebnit verše Miroslava Holuba, tedy ony zvláštně monumentální metafory, ve kterých se snoubí autorův jasnozřivý intelekt s filozofující hloubavostí a zřetelně vyslovovaným názorem na tento svět, ale které přitom zůstávají civilně hranaté, ne příliš nakloněné nějakému zhudebnění. Tím víc jsem ocenil, že se něco takového Olze Ježkové podařilo. Sled Holubových básní, s apelem v závěru („Vinen na provinilé zemi, Sisyfos. A jak se jmenuje?“), se odvíjel jako jeden uceleně prokomponovaný melodram, jehož hudební složka jako by se neodrážela přímo od recitovaných veršů (ty nás zahlcovaly už samy o sobě, i když stále nechávaly určitý prostor k dopovězení), nýbrž od jejich významového podtextu. Odtud „kvílivá“ zvukovost vstupní básně První andělé prolínaná ironizujícími syrytmickými pásmy („nadmutí houpacích koní do nebeských rozměrů“) evokujícími filmovou hudbu nebo zvláštně smutný houpavý pohyb druhé části Maminka se učí španělsky. Básně Scéna s hudci a Den Kalupinky působily v tomto cyklu jako zvláštní melancholické scherzo s ještě zvláštnějším drásavě smutným triem a závěrečná báseň Narození Sisyfovo působila jako nesmírně vážné vyústění (předlouhý akord před veršem „Nad městem bude smog jako svatební koláč“) gradující k výkřiku. Shrnuto – nečekaně silný zážitek na závěr kvalitního večera.